Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENO

14. kapitola

„Draco, pojď blíž," řekl Lucius svému třináctiletému roztřesenému synovi na okraji Zapovězeného lesa. Vyžádal si ho ven chvíli poté, co Hagridův hipogryf Klofan zázračně unikl popravě. Draco váhavě udělal ještě jeden opatrný krok vpřed. Jeho útroby spaloval nepředstavitelný strach. Otec se usmíval, a to nikdy nevěstilo nic dobrého. „Co se ti stalo?" zeptal se neupřímným hlasem a naklonil se, aby lépe viděl monokl, který se mu na obličeji začínal vybarvovat poté, co ho Hermiona dříve toho odpoledne udeřila.

„To nic není," odpověděl až příliš rychle se sklopeným zrakem na tkaničky svých bot. Nevěřil by, jak mohou být zajímavé. „Nedával jsem pozor a praštil jsem se o sloupek u postele."

Lucius zúžil oči a zalesklo se mu v nich. „Nelži mi, Draco."

„Vážně," mumlal, „nic se nestalo."

Rázem se ve vzduchu ozvalo hvízdnutí větru a dva tupé nárazy. První byl od Luciusovy zdobené vycházkové hole, jež tvrdě narazila na tvář malého chlapce. Druhý naráz způsobil sám Draco, když s výkřikem dopadl na zem a o vystouplý kořen si bolestivě narazil bok. Zůstal ležet, i když věděl, že přijde trest. Díval se do země, proto neviděl přicházející úder a nemohl potlačit svůj výkřik. Silou vůle si nedal ruku na tvář. Třásl se bolestí, tvář ho pálila, ale neudělal nic, aby si ulevil. Věděl, že pak by přišly tresty dva.

„Postav se," zavrčel a Draco se se značnou námahou postavil. V ústech cítil kovovou pachuť krve. Pomyslel si, že se asi kousnul do jazyka a nenápadně jeho špičkou kontroloval, zda má všechny zuby. Ztmavlé oči se mu leskly, ale neplakal. „Tentokrát si dej na odpovědi záležet," zasyčelvýhrůžným hlasem. „Co se stalo?"

Nechtěl mu to říct. Ale velmi se bál, že ucítí další bolest, proto po hlubokém nádechu špitl: „Grangerová... pěstí..." Zamumlal to a doufal, že tím Nebelvírku nevystaví nebezpečí. Znovu se ocitl na zemi a tentokrát slyšel prasknutí vlastní čelisti. Začal křičet bolestí.

„Ty jeden zasranej zmetku! Jak jsi mohl dovolit, aby se tě dotkla ta mudlovská šmejdka!"

Vzpomínka se zamlžila a on dál plul temnotou. Necítil ani chlad a ani zimu. Všude okolo byla naprostá nicota a ticho. Přesto, když si pomyslel, že by se chtěl posadit, temnota se přizpůsobila, a aniž by se někde zjevila židle nebo jiný předmět, na který by se mohl usadit, z ničeho nic pohodlně seděl. Bylo mu zde dobře, bolest se zdála jen jako vzdálená připomínka. Bohužel, vzpomínky se mu objevovaly, aniž by si to přál. Lucius mu vyléčil zlomenou čelist, než se vrátil do hradu. Nikdo nesměl vědět, že za maskou člověka, dokonale se chovajícího ve společnosti, se skrývá agresivní a sadistický tyran.

Se srdcem v krku zaklepal na vstupní dveře nízkého kouzelnického domu. Byl značně nesvůj a pořád dokola se ohlížel za sebe, jestli jej někdo nesleduje. Když už se chtěl otočit a vzdát to, dveře se konečně otevřely.

„Co tu chcete, pane Malfoyi?" zeptala se obezřetně s hůlkou v ruce, kterou měla svěšenou podél těla. Nepochyboval, že by jí trvalo méně, než půl úderu srdce, na něj zaútočit. Mlčky zvedl obě ruce. Jedna byla prázdná, v druhé byla lahvička veritaséra, zakoupená v obchodech s lektvary, s původní plombou, aby bylo zřejmé, že obsah lahvičky nevyměnil. Také z toho důvodu lektvar nevařil sám. Potřeboval, aby mu uvěřila. „Pojďte dál," řekla po několika minutách, kdy na sebe jen mlčky hleděli. Rozuměl jí. A chtěl padnout na kolena a objímat ji za poskytnutí šance alespoň přednést, co má na srdci.

„Děkuji," zašeptal a následoval ji do kuchyně. Ukázala mu židli a nalila čaj z připravené konvičky. Musela si ho dělat před chvílí, ještě se z něj kouřilo.