Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENO

29. kapitola

„Máme ho!" S nadutým úsměvem vystrčil bradu. „Zatím jsme ho nezabili. Mladej ale doufá, že si s ním bude moct nějakou dobu hrát, než chcípne."

„Za to, jak všechno dvakrát podělal, by akorát tak potřeboval, aby si někdo pohrál s ním," odfrkl znechuceně, jeho nitro však zaléval pocit chladného zadostiučinění.

„Potrestal jsem ho dostatečně, pane," namítl tiše.

„Ano, to ti věřím." Kývl hlavou. Znal jeho sadistické sklony více, než dobře.

„Potterovi jsme tam ještě nechali malej dárek," uchechtl se. „Malou kletbu, která ho, dost možná, pěkně hnusně oddělá. Nechtěl bych bejt v jeho kůži, až se mu roztrhnou plíce."

„Dobrá práce." Otočil se a s kamennou tváří se posadil na nepohodlnou židli. Položil ruce na stehna a přetáhl si přes ně dlouhé rukávy ve snaze zakrýt třas prstů. Byl už tak blízko, téměř cítil pach jeho zoufalého strachu. S přibývajícím vzrušením z představy, jak ho mučí a zabíjí, bylo těžké nepustit emoce přes neproniknutelnou masku. V jeho ztopořeném penisu mu škubalo a krev se mu valila do hlavy. Musel pootevřít tenké rty a přestat dýchat nosem. Vzrušení ho chtělo zcela ovládnout. Vrátil svůj pohled na druhého muže, jenž měl v očích otázku.

„Nezabíjejte ho," odpověděl mu tichým hlasem. Oči se mu zaleskly a olízl si spodní ret. Potřeboval, aby už vypadl. Jeho sebekontrola byla tvrdě zkoušena a radši zaťal nehty do svých stehen, aby se soustředil na jiné věci, než na představu své ruky v kalhotách. „Ať si s ním hraje. Hrajte si oba. Je mi jedno, co s ním uděláte, ale chci, aby žil a vnímal, až to budu potřebovat." Z jeho hrdla vyšel slabý sten, který nedokázal potlačit. „Zabiju ho sám. Zaplatí za všechno, co posral."

„Rozumím." Přikývl.

„Teď už běž." Pohozením vlasů ho odehnal. „A o mně se nezmiňujte. Nechceme mu přece odepřít potěšení z překvapení."

„Jistě." Naznačil úklonu a otočil se k odchodu. „Pane?" Po pár krocích se nejistě otočil a zadíval se do jeho tvrdých zornic. „Kdy to bude?"

„Brzo." Nevesele se usmál.
„Brzo," vydechl, když druhý muž konečně odešel a on mohl své prsty nechat bloudit po své erekci.

***

Srdce vynechalo několik úderů, než začalo splašeně narážet do jeho hrudníku, snažíc se vyskočit ze svalnaté hrudi ven. Do hrdla se mu zabodávalo tisíce ostrých a špičatých jehliček, znemožňujících mu vydechnout zbytek vzduchu z plic, aby v tom okamžiku mohl pocítit úlevu z nového nádechu. Potřeboval kyslík, neschopnost volně dýchat mu zatemňovala oči i mysl.

Nebyl s to se pohnout, jeho tělo bylo paralyzováno silným šokem, zakusujícím se do jeho útrob s neuvěřitelnou přesností, zanechávající po sobě bolest doprovázenou barevnými kruhy, vystřelujícími před jeho očima v oslepující intenzitě. Cítil, že je něco špatně, velmi špatně. Mysl měl zahalenou v mlze, jednotlivé myšlenky mu proplouvaly před očima, proplétaly se společně s kruhy, avšak žádnou nebyl schopný uchopit a pochopit její smysl.

Snažil se nadechnout ze všech sil, ale tato primitivní činnost, tak automatická a samovolná pro všechny formy života, mu byla odepřena a byla nahrazena panickou hrůzou z blížící se smrti. Bolestivý tlukot srdce jakoby mu pulzoval až do konečků prstů, pálil ho a řezal po celém těle, chvějícím se námahou zůstat při vědomí. Čas přestal existovat. Mohl takto tiše trpět celé hodiny nebo pár vteřin a po celý čas se bez pohybu svíjel v mučivé agónii, než ho temnota zahalila do své laskavé náruče.