40. kapitola

3.2K 239 59
                                    

Anglie byla ponořena do sněhové pokrývky a vypadala mírumilovně. Až příliš na to, aby to mohla být pravda. Alespoň tak to Dracovi připadalo. Cítil nervozitu, jež se hladově zakusovala do jeho útrob a zanechávala po sobě potrhanou spoušť. Nedokázal do sebe dostat snídani. Žaludek mu dělal kotrmelce a odmítal spolupracovat. Uklidňující lektvar mu příliš nepomáhal, adrenalin vybičovaný ve stresové hladině pumpoval krev příliš rychle.

Seděl s Hermionou a Ginny na nejvyšší lavici v soudní síni. Všichni tři se ukrývali pod maskujícími a matoucími kouzly, nechtěli se nechat poznat, ženy částečně ze solidarity k Dracovi. Harry ho přesvědčoval celý týden, aby šel k soudu svého otce. Věřil, že by mu to mohlo pomoci uzavřít etapu jeho života, se kterou ještě nebyl plně smířen. Částečně také doufal, že by mohl změnit názor a jít proti němu svědčit. Protože ač Harry celý týden strávil zabořený ve složce s Luciusovým případem, nenašel nic, co by mu mohlo zabezpečit pobyt v Azkabanu do konce svých dní.

Ponurá soudní síň byla doslova narvaná. Ve všech řadách lavic, postavených kaskádovitě po celém obvodu, sedělo snad dvě stě kouzelníků. Podzemní místnost ozařovaly pochodně v držácích na stěnách a doplňovaly ponurou atmosféru, plnou nervózního očekávání.

Draco sebou poplašeně škubl, když se otevřely dveře a dovnitř vpluli dva mozkomorové, vedoucí mezi sebou dlouhovlasého muže. V sále to zašumělo a ochladilo se. Napjatá atmosféra byla protkávána nitkami smrtelného chladu a strachu. Drželi ho svými strupovitými a slizskými pařáty a muž vypadal, že by měl každou chvíli omdlít. Dovedli ho doprostřed sálu, kde bylo jediné křeslo s řetězy, nečinně visícími podél opěrek a podstavce. Neurvale ho posadili, řetězy zasvítily a obejmuly kotníky, krk a zápěstí muže. Poté mozkomorové neslyšně odpluli ven a Lucius Malfoy se s výdechem narovnal.

Draco si ho nepokrytě prohlížel. Vypadal, jako kdyby ho deset let pobytu v Azkabanu vůbec nepoznamenalo. Seděl hrdě v křesle, připoután řetězy, na tváři kamenný výraz, úzké rty staženy do tenké linky. Všiml si, že se snaží o alespoň zdání mírné pokory, ale celé držení těla z něj jasně křičelo, že si je naprosto jist svým svobodným odchodem.

Dovolili mu vykoupat se a poskytli mu jednoduše střižený hábit tmavě modré barvy. Nikdo jiný by v tak obyčejném oděvu nevypadal tak nonšalantně, elegance z něj čišela na dálku a přirozené charizma, podpořeno dokonalými aristokratickými způsoby, vypalovalo do ostatních kouzelníků a čarodějek nesmazatelné stopy. Draco se otřásl nad uvědoměním, že si Lucius bezmezně věřil, celé jeho tělo hořelo neochvějnou jistotou svého brzkého propuštění. Avšak snažil se krotit, nasadil masku pokory a lítosti hned poté, co se dosyta rozhlédl všude, kde mu pouta dovolovala.

Byl skvělým hercem a přítomní diváci úžasným publikem, hltajícím každý jeho pohyb, považujíce ho za pravdivý. Jen Draco jeho hru poznal. A dvě ženy vedle něj nepropadly jeho kouzlu. Ale Draco byl zděšený. Jejich oči se na krátký okamžik setkaly a jemu se zastavilo srdce. Lucius ho nepoznal, byl si tím jist. Nicméně mu to na klidu vůbec nepřidalo. Toužil po tom, aby s ním byl Harry. Aby ho objal, odvedl pryč.

Zachvěl se. Ucítil Hermioninu dlaň, zlehka se opírala o jeho zaťaté prsty do lavice. Vděčně se pousmál, povolil prsty, nechal svou dlaň v její. Držela ho v realitě, nabídla mu záchranné lanu a on jej přijal. Připadal si, jako kdyby se zeměkoule točila proti svému směru a potlačil nutkání se bláznivě rozesmát.

Ozvalo se krátké zaklepání kladívka a ministr kouzel povstal. Jako na povel se postavila i porota sedící za ním. „Dámy a pánové," řekl zvučným hlasem Percy Weasley. „Zahajuji dnešní proces s Luciusem Abraxasem Malfoyem a předávám slovo panu Macmillanovi, jenž celý proces povede."

Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENOOnde histórias criam vida. Descubra agora