Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENO

43. kapitola

Sladké nevědomí. Tak by se dal popsat stav, ve kterém se nacházel během svého probouzení. Mysl měl jako v mlze, když se pokoušel otevřít oči zastřené podivným šerem. Namáhavě mrkal, snažil se vyhnat omámení a dopátrat se, proč leží. V hlavě cítí tupou bolest. Vzpomínky se na něj začaly valit znenadání a takovou rychlostí, že si přál, aby to byl jen zlý sen.

Zajetí - záchrana - soud - otec - krvezrádce - Potterova kurva.

Toto mu neodbytně bušilo na okraji jeho sebeovládání a dožadovalo se okamžité odezvy. A tělo zareagovalo ještě dřív, než si mozek uvědomil, co vlastně dělá. Prudce se vymrštil do sedu, nahl se bokem a vyzvrátil obsah svého žaludku. Kašlal a prskal, třásl se vyčerpáním a nekontrolovanými stahy vzbouřeného žaludku, oči měl křečovitě zavřené, pěsti zaťaté do pelesti postele. Ruka na zádech působila uklidňujícím dojmem, avšak dokud nebyl veškerý obsah žaludku venku, nebyl schopen jediné souvislé myšlenky. Někdy během svého potupného počínání zaznamenal, že se zvuk dopadajících žaludečních šťáv změnil a usoudil, že mu někdo přisunul kyblík.

Unaveně se svalil zpět do postele a trhaně dýchal, snažil se uklidnit. Nešlo to. Poslední otcova slova se do něj zařízla jako rozžhavený nůž. I přes neshody, které měli, i přes Luciusovu sadistickou výchovu, i přes to, že každý nakonec stál na jiné straně válečných stran, i přesto ho Draco považoval za svého otce a jeho poslední věty se do něj nesmazatelně vepsaly.

„Draco, je ti líp?" ozval se starostlivý hlas společně s dotekem teplé dlaně. Donutilo ho to konečně otevřít oči. Zakroutil hlavou a seznal, že leží v Harryho posteli. To zjištění bylo uklidňující.

„Nevím. Asi ne." Unaveně si přejel hřbetem dlaně přes oči.

„Tumáš, vypij to." Podal mu lahvičku s uklidňujícím lektvarem. „Pomůže ti to. Zklidní ti to žaludek a -" na moment se zarazil, „celkově ti to udělá líp."

Draco se neochotně vydrápal do sedu a třesoucími prsty sevřel lektvar, než ho ho s nakrčeným nosem rychle vypil. Okamžitě zjistil, že se mu s každým úderem srdce teplo rozlévá z hrdla do zbytku těla.

„Díky. Ehm, omluvíš mě na moment? Nutně si potřebuju vyčistit zuby." Ušklíbl se a pak se zahanbeně pousmál. „Promiň, nechtěl jsem -"

„Jasně, jen běž. Počkám tu na tebe, jo? Zvládneš to?" zeptal se, když sledoval, jak se staví na roztřesené nohy.

„Jo, to dám." Chvilkově zavrávoral, než našel ztracenou stabilitu a pak se poměrně pevným krokem rozešel do koupelny. Vrátil se za malý okamžik, spokojen, že už v ústech necítil odpornou pachuť a posadil se na kraj postele. „Co se stalo? Jak... jsem se dostal sem?" Potřásl hlavou. „Moc si toho nepamatuju, naposledy... otcův proslov." Zaštípaly ho oči. Nedokázal uvěřit, že jej Luciusovo chování tak sebralo.

„Omdlel jsi," odpověděl černovlasý muž a posadil se před něj na zem. Opřel se o postel a objal jeho stehno. „Můžeš mi to prominout?"

„Cože?" vydechl. „Co bych ti měl promíjet?" Vyklenul obočí a automaticky zabořil jednu ruku do jeho vlasů.

„Neměl jsem po tobě chtít, abys tam šel. Měl jsem si uvědomit, že -" Sevřel ho pevněji a ohrnul horní ret. „Netušil jsem, že je Lucius až takovej hajzl. To, co řekl... Vůbec se nedivím, že jsi odpadl. To by nemohl ustát nikdo."

„Za to ty ale nemůžeš." Zavrtěl odmítavě hlavou a sesunul se vedle něj. Jejich ramena se dotýkala, opřel si tvář o jeho hlavu. S rukama složenýma v klíně tiše pokračoval. „Chápu, proč jsi mě tam vzal." Zavřel oči. „Víš, slyšet to od... něj... bylo strašný. Ale slyšet to od tebe..." Provlékl jednu paži pod Harryho ramenem a vyhledal jeho dlaň. Začal mu po ní kreslit nesmyslné tvary. „To by mě dodělalo," přiznal nakonec a se stále zavřenýma očima mrkl, aby uvolnil nahromaděné slzy. Stekly po jeho tváři a zanechaly po sobě lesknoucí se cestičku, kterou Harry setřel palcem volné ruky.