10. kapitola

5.2K 359 56
                                    

O několik dní dříve.

V tmavé místnosti bez oken byla cítit tísnivá atmosféra protkaná nitkami chladného a zuřivého vzteku. Prošedivělý muž seděl na nepohodlné dřevěné židli u jednoduchého stolku a při svitu svíce četl pořád dokola jeden jediný článek v novinách. Mihotavý plamen svíce se odrážel v jeho chladných očích a vytvářel na jeho strništěm pokryté tváři strašidelné obrazce.

Tichý vztek, jenž muže prostupoval až do morku kostí, nebyl viditelný pouhým okem, pokud ho nesledoval někdo, kdo ho velmi dobře znal.
Jedině mírné napětí ramen a strnulá poloha bez hnutí naznačovaly, že muž není tak klidný, jak předstírá. Ve skutečnosti uvnitř hořel nenávistí, jíž v sobě střádal velmi dlouhou dobu. Přes deset let se užíral myšlenkami na jedinou věc – krutou a bolestivou pomstu. Příkoří, jež se mu stalo, ho hlodalo v nitru se spalující intenzitou. Hýčkal si svou ublíženost, krmil ji mučivými myšlenkami, až narostla do rozměrů, kdy ho naprosto pohltila a našeptávala mu nenávistná slova, jež se mu do srdce zabodávala jako otrávená dýka, zanechávající za sebou spoušť devastující i ty poslední zbytečky všeho, co v něm kdysi bývalo dobré. Ponížení, které zakusil, bylo poslední kapkou, která ho ponořila do pomyslného oceánu zloby, vzteku a chladné nenávisti.

Kdysi snad býval hodný se schopností milovat, ale přijmutí Znamení zla a služeb pro Voldemorta z něj vytvořilo prchlivého a vypočítavého člověka, hledícího jen na svůj zisk, získaný za každou cenu. Po jeho pádu, kdy ho zničil malý chlapec poprvé, se nějakou dobu snažil vrátit ke starému způsobu života a na několik let potlačil své kruté choutky, avšak nemohlo to trvat věčně. Poddanství Pánu zla v něm probudilo jeho skrývanou povahu, temnou a násilím tlumenou, dokud ji, v jeho službách, konečně nemohl bez ostychu rozvinout. Proto se, po několika letech, kdy se ji pokoušel opět schovat do uzavřeného koutku svojí mysli, postupně vracel ke způsobům, jež mu byly přirozené jako dýchání.

Civěl na ten krátký článek, zatínal pěsti skryté v dlouhých rukávech pláště pamatujícího lepší časy a uvažoval, co se mohlo pokazit a jak to teď napravit. Ať přemýšlel, jak chtěl, pokaždé došel k závěru, že oni se na to dostatečně nepřipravili a lehkovážně podcenili jeho úkol. Zřejmě ho považovali za příliš snadný, ačkoliv jim kladl na srdce, že musí být obezřetní.

Nevěděl, jak dlouho seděl na nepohodlné židli, když ho ze strnulé pozice vyrušily přibližující se kroky. Zvedl hlavu a narovnal se do přímé linky. Obličej neprozrazoval žádné pocity, když se otočil směrem k očekávanému hostu.

Přistoupivší muž kývl na pozdrav. „Pane."

Příteli," opětoval pozdrav s falešným úsměvem. „Neseš dobré zprávy?" zeptal se a tušil, že se mu odpověď nebude líbit.

„Nesu, pane." Druhý, podsaditý muž zhruba ve stejném věku, se usmál. „Draco Malfoy je mrtvý."

„Opravdu?" otázal se nebezpečně tichým hlasem a v očích se mu zalesklo. „Vyprávěj mi, jak se to stalo. Chci se pokochat. Doufám, že jste ho nešetřili a on pořádně trpěl."

„Přepadli sme ho u něj, v tom obchodě s mudlovskejma krámama. Ten krvezrádce jich tam měl stovky." Pohrdavě se zašklebil. „Všechny sme je zničili. Jeho sme zatáhli dozadu a pořádně zmlátili. Pár kluků si s ním ještě užilo, chápeš, co myslím." Naznačil rukama oplzlé gesto a rozesmál se.

„Jistě, od tohohle detaily vynech. Nepotřebuji podrobnosti buzerantských choutek," znechuceně zavrčel. Nenáviděl, když bylo něco jinak, než jak se očekávalo.

„Já se na to nedíval." Pokrčil rameny. „Ale slyšel sem, jak brečí a volá o pomoc. Fňukal a prosil, když mu protahovali prdel. Kroutil se jak žížala. Ne, že by mu to k něčemu bylo." Zlomyslně se uchechtl. „Kluci mu ještě dali, co proto, a párkrát použili Cruciatus. Když si ho mladej dával přes koště, už mu v rukách jen bezvládně ležel. Nakonec ho shodili z koštěte. Je mrtvej."

Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENOWo Geschichten leben. Entdecke jetzt