Drakův polibek

Kapitola 1.

Když vyšel na druhé straně, cítil podivnou slabost v nohách. Chvěly se mu ruce a žaludek se točil na všechny strany. Překvapeně hekl a na chvíli klesl na kolena. Teprve když mžitky před očima ustoupily, rozhlédl se, aby věděl, kde vlastně vypadl. Je uprostřed ulice. Kolem něj se tyčí vysoké budovy, každá podivně nahnutá, jako by na něj chtěla spadnout. Spěšně se zdvihl ze země a rozběhl se na jeden konec uličky. Rozvětvovala se a mířila do nějakého travnatého prostoru s vodotryskem. Hned naproti, stála budova podobná kostelu. Nejspíš to i kostel byl. Vysoká věž mířila vzhůru k oblakům, a vypadala jako nejvyšší ve městě.

Najdi si vysoké místo, najdi si ji, a pak se snes jako stín, který zničí její sluncem prozářené sny. Vysoké místo by měl.

Obešel věž ze všech stran, ale nenašel žádné dveře, ani okna. Rozhodně ne taková, aby se jimi mohl dostat dovnitř.

Kopl špičkou boty do zdi. Byla hrubá a tu a tam se našla mezera. Opatrně začal šplhat, zakláněl hlavu, aby viděl, jak dlouho ještě poleze a skláněl ji dolů, aby viděl jak už je vysoko.

Třikrát málem spadl, ale nakonec se mu vždy podařilo udržet se, jen jednou, sklouzl níž, a když se snažil zachytit, rozedřel si dlaně do krve. Konečně se mu podařilo dostat nahoru na střechu. Co nejpohodlněji se usadil, a zavřel oči.

Soustřeď se a najdi ten nejsilnější sen.

***

Ulice se pomalu začaly zaplňovat. Matky odváděly malé děti do školky, do školy. Ti starší, už pospíchali sami. Mezi nimi i drobná blondýnka. Přes rameno měla přehozenou tašku a v ruce nesla desky se spoustou papírů. Zastavila se na chvilku v malém pekařství. Prohodila pár slov s pekařem, vzala si papírový sáček a kelímek s kávou a rychle se rozloučila.

Pospíchala parkem, kolem kostelní věže, směrem k centru města kde se nacházela její škola.

Když procházela kolem kostela, zarazila se a zaklonila hlavu vzhůru. Bylo nesmyslné, aby ji někdo ze shora pozoroval. Ta věž byla zavřená už přes deset let. Nahoru se dalo stěží vylézt po žebříku. Bez něj vůbec. Ale přesto...Zdálo se, že tam nahoře někdo sedí, a pozoruje ji.

Okamžik nebyla schopná pohybu, potom hodiny odbily osmou a ona se, se zaklením rozběhla do školy. Přijde pozdě!

***

Našel ji. Stála dole a hleděla na něj. Věděl to. Je to ona. Cítil její sny, sílu jejích přání až sem nahoru. A ona musela vědět o něm. Netušil jestli je to dobře, nebo špatně. Jeho bratr by teď seskočil dolů a sebral by její touhu a prosby a sytil by se tak dlouho, dokud by se nerozpadla. Co na tom že jsou kolem smrtelníci, kteří by to mohli spatřit?

Jenže to by udělal bratr. A on je jiný. Ne, on tohle neudělá. Ani teď, ani později. On ji vezme sebou. Přechod ji nezabije a v jeho světě bude dostatek času na Polibek. Tohle se sice jeho otci líbit nebude, ale na tom až tak nezáleží.

Zůstal sedět a pozoroval, jak se lidé pod ním míhají, pospíchají, jako by hledali důvod svého žití, jako by měli jen určitý čas, kdy mohou hledat. I když...přesně tak to bylo. Měli jen určitý čas, někteří ho dobrovolně zkracovali, a jiní prodlužovali. Ale ve výsledku, smrt jim vezme všechno, i na poslední chvíli objevenou pravdu.

Pousmál se. V jeho světě věk nic neznamenal. Jejich čas, byl tak dlouhý, jak jen mohl být. Žili tisíce let, možná i miliony. Neviděl v tom sice takovou výhodu jako zbytek jeho rodiny, ale i tak to byl velkolepý dar.

Dar, který se snadno může stát prokletím.

Není snad zoufalé žít věčně, když všichni, na nichž vám záleží, zemřou, místa, která jste navštěvovali, se rozpadnou na prach? Jaký smysl pak má žít věčně?

Potřásl hlavou. Jeho myšlenky byly špatné. Je skvělé žít věčně. Je báječné mít moc.

Ano, takhle je to správně. Takhle to má být. Jen si nepřipouštět nic jiného než lži. Jediné co musíš udělat, je lhát, předstírat že lež je pravda a lhát a lhát. Nic víc není potřeba.

***

Začínala mít hlad. Dnešek byl namáhavý a plný překvapení. Jako třeba ten pocit z rána. Ještě pořád měla pocit, že ji někdo sleduje, ale směrem k věži se neodvažovala pohlédnout. Bylo to směšné. Chovala se jako nějaká paranoička. Ale i přes to, že se celý den snažila sama sebe uklidnit, stále cítila v zátylku podivné šimrání. Nemysli na to.

Zamkla skříňku a vyběhla ze školy. Kousek od ní stálo malé pekařství. Vlastnil ho starý pár, který si splňoval svůj sen. Dělali ty nejlepší housky na světě. Křupavé a vevnitř vláčné a měkké.

Tiše vklouzla dovnitř a pozdravila. Postarší paní se na ni usmála. „Lucy, chutnala vám ranní káva?"

„Ano, byla skvělá. Přišla jsem si pro pár housek." Vřele se usmála a položila na pult pár mincí.

„Ach, no jistě, musíš být hladová, nedala by sis trochu polévky? Zbyla nám od oběda..." Stařenka se na ni mile usměje. „Kolik těch housek budeš chtít?"

„Čtyři, a děkuji za pozvání, ale mám ještě nějaké povinnosti do školy. Stavím se zase zítra, nashle."

Vzala papírový sáček a vyběhla z obchodu.

Zapadající slunce zbarvilo oblohu do zlatooranžové. Chladný, podzimní vzduch mísící se s vůní čerstvých housek jí pronikal do plic a plnil jí čistou radostí ze života. Upravila si tašku, aby ji tolik neřezala do ramene a přitiskla si papírový pytlík k hrudi. Pečivo příjemně hřálo do dlaní.

Zamířila do jedné z postranních uliček, vedla směrem k jejímu domu, daleko od kostela. Nemohla tedy spatřit, jak se neznámá postava odlepila od střechy, ladně seskočila na zem a vyrazila stejným směrem jako ona.

***

Na okně se objeví stín a měsíční paprsky narýsují postavu mladého muže. Ten se skloní nad lůžkem, odhrne dívce z tváře pramen vlasů a usměje se. Ano, to je ta pravá.

Opatrně, aby jí neprobudil, jí vezme do náruče a vyskočí z okna.

Jediným svědkem jeho činu je v nočním vzduchu se pohybující záclona.