Drakův polibek

Kapitola 20.

Vzbudila se do jasného rána. Nejprve sebou trhla a rychle se posadila. Byla připravená vzbudit Natsua a znovu vyjet ale pak si uvědomila, kde jsou. Ve vile. Matčino útočiště. Na chvíli v bezpečí a zas jednou v pořádné posteli. Uvědomila si že Natsu neleží ve svém pokoji ale vedle ní. Začala se červenat, dokud jsi nevzpomněla, co k tomu vedlo, a že to byla vlastně její prosba, která způsobila, že Natsu zůstal. Nepamatovala si ale, že by mu sundávala košili.

Natáhla se k němu, ale zaváhala. Jak dlouho vlastně jeli? A teď konečně mohou chvilku vydechnout po probdělých nocích na útěku. Nebylo by správné ho budit, když se může v klidu prospat. Mohla by zaběhnout dolů a udělat mu snídani.

Lucy se protáhla a pohlédla na muže vedle sebe. Vypadal spíš jako chlapec. Tvář měl uvolněnou, na rtech lehký úsměv, řasy se mu nepatrně chvěly.

Snídaně počká. A ona si taky zaslouží ještě chvilku v teple v posteli.

Znovu si lehla a špičkou prstu mu přejela po bradě. Vypadá sice jako chlapec ale je mu padesát. Alespoň tak to řekl. Nikdy si nemyslela, že by mohla být v posteli s někým o tolik starším. Ale mezitím vším co se dělo, kolika věcem nikdy nevěřila. A teď už brala jako samozřejmost jít na večeři v honosných šatech, sledovat růžové stromy, jíst fialové ovoce, trávit den jízdou na koni na útěku a další věci. Tak jak ji mohlo zarazit pomalejší stárnutí.

Po včerejším rozhovoru nepochybovala, že se domů nevrátí. Nevěděla vlastně ke komu, nebo proč by se chtěla vrátit. Snad jen proto, že to obvykle oběti únosy chtěli. Nenáviděli své únosce a bojovaly o svůj život. Ale ona? Neměla se ke komu vracet, u její ho únosce jí bylo lépe než kde jinde.

Nevšimla si, že se Natsu vzbudil. Hleděla nepřítomně před sebe a pořád mu jezdila prstem po tváři.

„Chceš mi udělat další důlek na bradě?"

Trhla sebou a stáhla ruku z jeho tváře, ale on byl rychlejší, chytil ji za zápěstí a jemně jí políbil konečky prstů.

„Dobré ráno."

Usmála se a oplatila mu pozdrav. „Dobré ráno, půjdeme na snídani? Původně jsem tě chtěla překvapit, ale chtěla jsem se ještě na chvíli proležet."

Zavřel oči a pokrčil rameny. „Taky můžeme celý den zůstat v posteli. Stejně nemáme žádné plány."

Prudce vstala a praštila ho pěstičkou do ramene. „Ty podvodníku! Říkal jsi, že pojedeme na výlet."

Rozesmál se, vstal a chytil ji do náruče. Snesl ji až dolů do kuchyně a usadil ji na pracovní desku. „Tak co si uvaříme?" „No pochybuju, že ty něco uvaříš, ale zkus třeba omelety."

Rozcuchal jí vlasy. „Rád bych ti řekl, že nemáš pravdu, ale netuším co to je omelety."

„Omeleta je vaječná placka."

Oba se jako na povel otočili na zelenovlasou ženu stojících ve dveřích. V příjemné tváři měla milý úsměv.

Lucy položila svoji drobnou dlaň na Natsuovo rameno. Všimla si, jak sebou trhl a pod prsty cítila jak je napjatý.

Očividně si toho všimla i žena před nimi. Jako kdyby nevěděla kam s očima.

Lucy sklouzla z linky a vzala Natsua za ruku. „Bylo by od Vás moc pěkné, kdybyste nám připravila pár omelet, s chlebem a nějaké ovoce. Moc děkujeme. Počkáme u stolu."

Odvedla Natsua sebou ale věnovala ještě kuchařce velký upřímný úsměv, nechtěla znít nijak panovačně, ale instinktivně cítila že Natsu potřebuje moment oddychu a zároveň získat zpátky jistotu.