Drakův polibek

Kapitola 17.

Postupovali zalesněným údolím k vile. Neměli žádné jídlo ani pití, takže to byla nijak příjemná cesta. Hlad nebyl tak strašný, ale žízeň byla obrovská.

Natsu se zdál být nadšený a neustále zahrnoval Lucy podrobnostmi o vile a nejrůznějšími vzpomínkami na svoji matku. Brzy ale pochopila, že to nejsou jeho vzpomínky. Byly to útržky vzpomínek jiných lidí- jejich zážitky a Natsu je měl naučené nazpaměť, vryté do srdce tak jakoby je sám prožil.

„Má matka byla z jezerních osad. Milovala čerstvý vzduch a přírodu. Nikdy se jí v kouřových věžích nelíbilo. Byly tmavé, zakryté mlhou, a kvůli síře tam nerostly žádné rostliny. Otec pro ni proto nechal postavit vilu, ve které by mohla žít a být šťastná. Sám zůstal v kouřových věžích a jen občas ji navštěvoval. Když mě matka čekala, na čas se sem přestěhoval a jezdil s ní na výlety. Milovala knížky a ráda zpívala. A vždy chodila na trh, aby sama vybrala, z čeho se bude vařit. Nikdy jsem ji nepoznal, protože zemřela krátce po porodu. Ale otec na ni občas vzpomíná, připomínám mu ji. Což ho ne vždy těší- myslím ta podobnost."

Svíralo se jí srdce bolestí nad tím malým chlapcem, který nepoznal nic, než přísného otce, který v něm viděl ženu, kterou měl rád. Lépe teď rozuměla jeho nerozhodnosti, kterou zažila na Valerionu. Byl určitě celý po matce, ale tolik se snažil vyhovět své zbylé rodině.

Pohladila ho po hřbetu dlaně a usmála se. „Byla to asi úžasná žena."

Oplatil jí úsměv, i když jeho oči zůstaly zvláštně smutné. „To skutečně byla."

***

Vila kolem sebe měla malý dlážděný dvorek se zahradou. Vila byla opatřena červenou stříškou a malým balkonkem. Koně nechali u vchodu a vešli dovnitř. Spodní patro bylo tvořeno velkým prostorným sálem- jídelnou. Po straně byli dveře vedoucí do kuchyně. Místnost byla opatřená velkými okny, která dovnitř nechávala proudit spoustu světla a krbem. Do patra pak vedly mohutné schody ze světlého dřeva. Všechen nábytek byl zakrytý bílými prostěradly. Bylo patrné, že dům nikdo už pár let nenavštívil.

Natsu přinesl jejich tašky a Lucy zatím položila kotě z náruče na zem, otevřela všechna okna a začala stahovat potahy z nábytku. Brzy odhalila krásný dřevěný nábytek a jemně vzorovanou pohovku s knihovničkou pod oknem.

Natsu ji zastavil. „To nemusíš. Zajedu do Jezerních osad a přivezu pomocnici, která tu uklidí a udělá něco k večeři. Do tmy budu tady."

„A ty nemusíš nikoho obtěžovat, jen přivez něco k jídlu, umím vařit, můžu něco udělat. A než přijedeš, uklidím."

„Ne. Už jsem řekl." Zhluboka vydechl. „Celou noc jsem nespal. Vůbec jsem poslední dobou nespal. Takže se nechci hádat. Tak mě aspoň jednou poslechni."

Přistoupila k němu a pohladila ho po tváři. „Tak dobře. Ale chtěla jsem jen pomoci." Přikývl, ale neodpověděl.

Doprovodila ho ke dveřím a sledovala, jak odjíždí. Pak se vrátila dovnitř a zaměřila se na knihovnu. Bylo v ní jen několik svazků a všechny byly napsané runovým písmem. Úplně odlišným od toho, kterým byla napsaná kniha na Valerionu. Místní jazyk už alespoň trochu ovládala, a proto pro ni bylo zklamáním, že v něm kniha není napsaná. Uložila knížky zase na poličku a rukou smetla prach. Byl tu hrozný nepořádek, na první pohled možná ne moc znatelný, ale při bližším ohledání hrůza a děs.

Slíbila Natsuovi, že nebude uklízet, a stálo jí to hodně sebeovládání, aby měla čisté svědomí a nevrhla se ten nepořádek zneškodnit.