Drakův polibek

Kapitola 34. - 1. část

Igneel kráčel vzpřímeně v čele toho prapodivného původu. Za ním se elegantně vlnila Lissana, a následovala stráž, která táhla Lucy chodbou stále vzhůru do věží.

Stoupali až na úplný vrchol věže, až na ochoz, ze kterého byl nádherný výhled. Právě teď ale výhled nikoho nezajímal. Všichni sledovali jen muže v dlouhém plášti a zářivý kruh na stěně.

Z podivného průchodu se linula slabá fialová záře. Na okamžik se celá skupinka zastavila a fascinovaně hleděla na portál, kolem kterého se tvořily drobné jiskřičky výboje.

Pak se ale Igneel pohnul a zrušil celé kouzlo.

Přešel k Lucy a překvapivě něžně ji pohladil po tváři.

„Už je to tu má drahá. Odtud už po staletí odcházíme, abychom našli energii potřebnou pro náš život i tento svět."

Trhla hlavou, aby se zbavila jeho doteku.

Igneel se pousmál a otočil se k portálu, který jakoby v očekávání toho co se mělo stát, se zvětšoval a napínal.

„Až vstoupíš dovnitř, portál tě roztrhá a v každém útržku energie vznikne nový tunel mezi světy, který budeme moci použít. Při tvé síle... ale kdo ví, co se stane."

Lissana celé to představení pozorovala, na tváři jí stále zůstával nepatrný úsměv.

Lucy se bezradně pokusila vymanit ze sevření strážných, viděla, jak kolem věže proletěl tmavý stín, na okamžik ji napadlo, že je to Natsu. Říkal jí, že měl křídla, možná je má i teď.

Pak stín zmizel. Pomyslela si, že už začíná bláznit. Zvrátila hlavu, aby zabránila slzám dostat se zpod víček.

Proto zaslechla jen tichou ozvěnu Natsuova příchodu. Doskočil na zem a pomalu se postavil.

Přelétl je všechny pohledem a otočil se na ni. Byl skoro stejný jako u večeře nebo kdykoliv jindy. Jen za hlavou se mu jemně chvěla, pulzovala vlastním životem mohutná rudá křídla.

Uvědomila si, že ruka strážného na jejím rameni se chvěje a pak jí pustil.

„Natsu..." nevěděla co říct ale to ticho přerušit musela. Ve chvíli kdy vyslovila jeho jméno se Natsu zkroutil. Trvalo to jen okamžik, než pochopila co se děje.

Nádherná křídla na jeho zádech sebou zaškubala a začala mizet. Vpíjela se zpět tam, odkud přišla.

Natsu se jednou rukou zapřel o stěnu, prsty zarýval do rudého kamene.

Náhle před ní stál Igneel, vytrhl ji druhému strážnému a táhl ji k portálu. Sukně se jí motala mezi nohy, zakopla a skoro spadla, ale Igneel ji táhl dál.

Natsu je předběhl, udeřil Igneela, který se zapotácel a pustil ji. Než se nadála, Natsu ji odstrčil z jejich blízkosti.

Ocitla se přímo před vířícím prostorem mezi světy.

Jen matně vnímala jak Natsu bojuje se svým otcem. Celou její pozornost zaměstnával portál. Byl vážně nádherný, a úplně ji vábil, aby do něj vstoupila.

Stála, hypnotizovaná tou úžasnou pulzující silou a barvami které portál vydával. V hlavě jí běžely všechny možnosti, které před sebou měla. Svému účelu přece posloužila. On už přežije, takže ona může odejít. Může doufat, že nevytvoří stejnou posedlost jako u jeho otce. Ale je silný. Už ji nebude potřebovat.

Ale co ona jeho?

Jak moc se odsud chtěla dostat a teď tu chtěla jen zůstat. Nedovedla si představit svůj život bez Natsua. Už ne.

Když zůstane tady, třeba by uprchli. Možná by byli spolu.

Když vstoupí, možná ji portál roztrhá a v každém útržku energie vznikne nový zářivý vír a Ignis bude znovu tepat životem.

Nebo možná přežije. A bude zpět u starého života, jednotvárné školy a snu o cestě kolem světa a u všeho co v porovnání s tím co zde prožila, nic neznamená. A už se jí nikdy nepodaří vrátit.

Ale přece si nedovedla představit svůj život bez Natsua.

Tušila, že nic nebude takové jako předtím a možná už nikdy nebudou spolu, ale nemohla by jejich odloučení způsobit sama. Sama neodejde.

Zůstane.

Silou vůle se odtáhla z těsné blízkosti portálu. Udělala krok zpět a začala se otáčet, pohledem ještě stále jako přikovaná k světelnému kruhu, ale s letmým úsměvem na rtech.

A v tu chvíli kdy skutečně vnímala jen světlo před sebou a sebe samu do ní někdo strčil.

Byl to takový šok, že se ani nestihla vykřiknout. Hmátla kolem sebe, a prsty jí sjely po hrubé látce, pokusila se sevřít jí mezi prsty, ale to už ji vír rval do své náruče a strhával ji dovnitř, proti proudu nedokázala křičet, oči jí slzely, jak se je snažila udržet otevřené a najít nějaký úchyt aby zastavila svůj let. Nakonec je bezmocně zavřela.

Snad na chvíli ztratila vědomí.

Když se probrala, ležela uprostřed poloosvětleného náměstí svého rodného města, před pekárnou stařečků.

Na sobě poničené černé šaty a v ruce bílou šálu, kterou Natsu tolik miloval.