Drakův polibek

Kapitola 5.

Lucy se opřela o stěnu a vyhlédla z okna. Byla tu už několik týdnů, ale neviděla nic než jen věže tohohle hradu. Každé ráno ji čekala koupel a pak společná snídaně. Potom řekl, že musí něco zařídit. Nasedl na koně a vrátil se až pozdě večer, když už spala. Snad jako by se jí vyhýbal. Prošla už s Remou celý hrad. Každý den na ni Rema vždy po snídani počkala za dveřmi a měla nejspíš příkaz ji vzít, kam bude chtít. Nechala se zavést, až úplně nahoru, kde byl nádherný výhled. Nejraději stoupala až na zubaté hradby a nechávala vítr, aby jí zvedal sukně. Černovlasá dívka se nikdy neodvážila přijít blíž, bála se, že spadne. Jakmile se pokochala výhledem, začala systematicky prohledávat každou místnost. K bráně se ale nedostala a ani neměla šanci ji prozkoumat, jestli existuje šance na útěk. Rema jí vždycky odvedla pryč a Lucy pochopila, že je to němá a přátelsky vyhlížející stráž. Z počátku jí ta myšlenka vadila, ale brzy se s Remou naučila komunikovat lépe a její stráž už jí nebylo tolik na obtíž. Čím víc času zde trávila, tím jasnější bylo, že neuteče a Rema se postupně mohla začít věnovat ostatním povinnostem a nechávala Lucy trochu větší svobodu.

Přesto že byl hrad rozlehlý a zabralo dost času ho prohledat, brzy byla s prohlídkou hotová. Velká část místností byla pozamykaná a do spodní části hradu směrem ke sklepením se ani netoužila vypravit.

Hodně času ale trávila v kuchyni. Sledovala hbité kuchařky, jak připravují jídlo na oběd a na večer, neustálý ruch. Ženy, které přicházely s košíky plnými jídla. A odnášeli zbytky a odkrojky. Muži, kteří se sem během práce chodili najíst. Občas i přes jejich gestikulované protesty pomohla, aby se necítila zbytečně. Pomáhala míchat a krájet. Loupala a čistila zeleninu. Zaplétala s nimi housky a nemohla přitom nemyslet na dva stařečky.

Myslí oni na ni? Podivují se, proč už k nim nechodí? A co lidé ve škole? Všiml si vůbec někdo, že je pryč? Zpočátku měla ty myšlenky často. Ale pak se čím dál tím víc zapojovala do hradního ruchu.

Nakonec, což bylo nevyhnutelné, našla při prohledávání hradu i jeho ložnici. Byla to prostá místnost. S postelí, stolkem, křeslem a velkou knihovnou. Na stolku ležela mohutná kniha. Dlouhý okamžik ji jenom pozorovala. Připadala si hrozně špatně, když bez pozvání chodila do jeho pokoje, a vzít do ruky tu knihu s pevnými, popraskanými deskami, napůl zčernalými, jakoby od plamenů- to bylo něco nepředstavitelné. První dny se jen chodila dívat, později ji lehce hladila konečky prstů.

Ke konci druhého týdne se rozhodla, že na něj počká. Přiměla Remu, aby ji probudila až se Natsu vrátí. Chtěla si s ním promluvit. Krátce po půlnoci ji dívka skutečně vzbudila, pomohla jí do županu a zavedla ji do jídelny, kde s Natsuem každé ráno snídali.

Jakmile ji spatřil, usmál se a vstal. Počkal, až přijde ke svému místu a pomohl jí, si sednout.

„Co tu dělá moje paní tak pozdě v noci? Neměla by spát a snít o mně?"

Takhle s ní žertoval stále, za tu chvilku co tu s ním byla, se naučila odpovídat v jeho stylu. Takže i teď s lehkým zarděním odpověděla; „Lepší je vidět mého pána naživo."

Usmál se a přistrčil k ní talíř. „Nemáš hlad?"

„Už jsem jedla, děkuju." Váhavě se usmála. „Chtěla jsem s tebou mluvit."

„Proč? Stalo se něco?" otočil se na ni, v očích obavy.

„Nic vážného. Jen...Jsem tu sama, ty jsi pořád pryč a jediný kdo tu se mnou je, je Rema. A tak tě chci poprosit, nenaučil bys mě mluvit s ní? Není nějaká znaková řeč? Jistě že se spolu domluvíme, ale nepromluvíme si."

„Neexistuje způsob jak s ní mluvit, prostě ukazuješ, vysvětluješ, hádáš, co ti odpovídá. A co se týče té samoty, už brzy se to vyřeší, slibuju."

Ten večer si s ní dlouho povídal o všem možném a potom ji šel uložit do postele.

Dalšího rána ale snídala sama a hrad byl prázdný. Docela bez nálady se vrátila do postele a zůstala v ní bez chuti dělat cokoliv. Odpoledne se zvedla a po krátkém obědě, sešla do Natsuova pokoje. Pohladila knížku pohledem a pak ji konečně vzala do náručí. Kniha byla neuvěřitelně propracovaná. Od ručně dělaných ilustrací až po okouzlující písmo, svíjející se na řádcích jako neposedná háďata. Chvíli ji luštila ve stoje a nakonec vyběhla na chodbu, aby našla Remu. Společně potom našli slovník, díky kterému byla schopná si překládat části knihy. Sice s obtížemi, ale účinně.

Usedla do křesla a začala číst. Řádek po řádku. Od počátku světa stvořeného plameny, uhašeného popelem a vzkříšeného energií vesmíru. Přes dračí války až po dračí rody obývající tento svět.

Muselo už být dobře po půlnoci, protože Rema jí několikrát přišla vyměnit svíčku, ale na tom nezáleželo.

Přetočila na další stránku, přelouskala první řádek a hlava jí začala padat na prsa. Několikrát se to zopakovalo, pak přečetla druhý řádek, aniž by ho pochopila a usnula s knihou v klíně.

A přesně takhle ji našel Natsu. Nebyl příliš překvapený, cítil její vůni v pokoji už mnoho dní předtím. Měl by sice být naštvaný, ale nebyl. V jeho pokoji nebylo nic osobního, až na tu knihu. Jemně ji vzal Lucy z dlaní a rozpačitě pohlédl na stránky, na kterých skončila. Spala klidně, takže si určitě nepřečetla mnoho. Byl za to vážně rád, kdyby věděla, co ji čeká, takhle klidně by se neusmívala. Musí tu knihu schovat. V pokoji se ozvalo tiché zamňoukání.

Lucy se pohnula a něžně se usmála. „Ráda tě vidím."

„Já tebe taky, ale co tu děláš? Neměla bys být v posteli?"

„No jestli ti na tom tolik záleží, postel je hned za tebou, tak by to neměl být takový problém." Usmála se a protáhla se. V její rozespalosti jí ta věta ani nepřišla nijak nepřiměřená. Pousmál se a sedl si na pružnou matraci. Zamňoukání se ozvalo znovu a ona zčervenala. „Promiň. Od oběda jsem nejedla." Natsu se zasmál a vytáhl zpod pláště malé koťátko. „Já myslím, že to byl tenhle strávník"

Položil jí kotě do klína a usmál se. Přejela prstem po bleděmodrém kožíšku a pohlédla na Natsua. „Je nádherný."

Kotě mělo krásně modrou srst, jen špičku ocásku mělo bílou a na bříšku mělo bílé kolečko. Lucy mu na něm bezmyšlenkovitě začala dělat spirálu.

„Jsem rád, že se ti líbí. Našel jsem ho ve městě, když jsem obstarával nákupy. A vzpomněl jsem si na to, jak jsi říkala, že jsi tu sama." Ve skutečnosti nemyslel na nic jiného.

Zvedla se a s kotětem v náručí si přisedla k němu na postel. „Ale já nejsem sama, už ne. Teď mám kotě a mám někoho kdo na mě myslí."

Zakřenil se a prohrábl jí vlasy. Ani za nic na světě by nepřiznal, že ho ta slova potěšila, že ho doslova zahřála na srdci. Brouzdal prsty mezi jejími hebkými kadeřemi a zatoužil jí políbit. Cítil, že to potřebuje. A strašně to chtěl. A ne jen aby přežil. Zatoužil sevřít jí v náručí a rozcuchat jí, a zlíbat kam jen dosáhne.

Ale ještě ne. Nedovedl si představit, že bude bez ní. Odtáhl se a odkašlal si, jako kdyby ty nesmysly co mu běžely hlavou, chtěl vykašlat. „A jak se bude jmenovat?"

„Bude se jmenovat Štístko, protože si mi přinesl takové malé štěstí." Vyčkávavě na něj pohlédla. „Co ty na to?"

Podíval se jí do očí, pak na kotě, které jí předlo v dlaních a zpátky na ni a s úsměvem vydechl.

„Myslím, že jsem šťastný."

Díky všem co čtete :) Vaše podpora mě těší <3