Drakův polibek

Kapitola 25.

Lucy seděla v cele, obklopená chladnými a vlhkými stěnami. Nebylo to ani maličké okýnko, které by jí prozradilo, jestli je noc nebo den. Nevěděla ani jak dlouho tu je. Seděla v temnotě, třásla se zimou a snažila se vybavit, co se stalo.

Stála na pláži, před ní Gajeel a pak všechno zčernalo. Probrala se ve vzduchu vysoko nad zemí. Pokusila se vyprostit z jeho sevření, a i když jí bylo jasné, co se stane, pokud ji Gajeel skutečně pustí nezáleželo na tom. Všechno se jí zdálo lepší než být chycená od něj, ale jakoby měl paže z oceli a ať do nich bila a škrábala, jak chtěla, nepustil ji. Nemohla tedy, nic než tiše vzlykat a sledovat zemi pod sebou. Nevěděla, kde jsou, krajinu pod sebou vůbec nepoznávala. V temnotě noci stěží rozeznávala, že stromy pod ní měli zvláštně tvarované listnaté koruny a po straně lesa se táhl světlý pás. Až později ji napadlo, že se jedná o džungli a okraj pouště, které viděli z vyhlídky na ostrově. Začínala tušit, že míří ke Gajeelovu sídlu.

Další co si uvědomovala, bylo, že letí dost trhaně. Jako kdyby každé mávnutí křídel mělo být poslední. Jako by pořád lapal po dechu. Vzpomněla si jak jí Natsu říkal, že křídla mít nemůže. A že i kdyby je náhodou měl, stěží by unesl sebe, natož ji. Gajeel, ať už ke svým křídlům přišel jakkoliv, tedy pořádně riskoval, když se rozhodl, že jí na vyhlídkový let vezme sebou. Ale proč tak riskovat? Proč by ji unášel. K čemu by mu asi tak mohla být.

Napadalo ji hned několik možností, ale všechny jí byly naprosto odporné.

Začínalo svítat a ona si tak jen potvrdila své původní podezření. Všimla si, že moře pod ní už nemá modrou barvu. Bylo celé černé.

Vybavovala si, jak byli nahoře na Duhové hoře a sledovali krajinu kolem sebe a Natsu jí vyprávěl o sídle jeho bratra. Že leží u černého moře. Skrytý v mlze, vlhký, chladný a temný. Slunce tam téměř nesvítí. Stejně jako hrad i moře je temné a odporné. Během války se do něj odhazovaly mrtvoly a vypráví se, že toho dne kdy do něj vhodily první tělo, moře zčernalo odporem. A v jeho nitru, v podzemí, údajně žije první drak, napůl slepý a mrtvý. Vedle něj, leží kosti rytíře, který se mu postavil.

Knighter, Černý hrad.

Necítila se o nic líp, když si teď vybavovala vše, co jí o tom místě říkal. Pokud opravdu letí tam kam si myslí, nikdo ji nikdy nenajde a on si s ní bude moci dělat, co bude chtít.

Cítila, že v ní narůstá panika a nepopsatelný strach. Nutila se do klidu a snažila se přemýšlet. Pokud by se jí náhodou podařilo od něj dostat, pád by pravděpodobně nepřežila. Pořád byli poměrně vysoko. Ale něco udělat musela. Aspoň se trochu se snažit.

Dříve než se znovu pokusila vysvobodit, prudce klesli.

„Zatraceně!" ohlédla se přes rameno a s hrůzou zjistila že Gajeelova křídla mizí.

Ne že by jí to za jiných okolností vadilo, ale nyní si velmi dobře uvědomovala, že na jeho křídlech visí i její život. Než jí však napadlo něco, co by mohla udělat, znovu klesli a jeho křídla zmizela úplně.

Jejich pád k zemi byl překvapivě rychlý. Gajeel ji pustil a každý sám za sebe spadli mezi stromy v džungli. Koruny stromů jejich pád trochu zpomalily, přesto když dopadla na zem, slyšela nepříjemné lupnutí.

Okamžik jen šokovaně ležela a snažila se vstřebat, co se stalo. Pomalu se začala zvedat. Na rukou a nohou měla škrábance, cítila, že jí po spánku teče krev, ale nebylo jí mnoho. Zjistila, že jí pravá paže vůbec neposlouchá a nesnesitelně bolí. Pravděpodobně si při pádu vykloubila rameno.

To se pak spraví, určitě. Ale hlavní je, že je sama. Teď se jen musí schovat. Nebo někam zmizet. Pryč od Gajeela. Pak se podél moře vrátí zpět. To zvládne. Vrátí se do vily a Natsu si ji tam najde. Budou v pořádku, spolu.

Snažila se potlačit bolest a zamířila směrem, kde tušila moře.

„Kam si myslíš, že jdeš?" Ani se nemusela otáčet, aby věděla, kdo to je.

Rozběhla se pryč a doufala, že Gajeel bude příliš pomlácený nebo unavený, než aby ji dohnal. Nedostala se ale nijak daleko. Podrazil jí nohy a ona při pádu dopadla na rameno. Zavřískla bolestí a zatmělo se jí před očima.

„Už to znovu nezkoušej." Slyšela jeho hlas u svého ucha a chtěla ho odstrčit. Vnímala jeho prsty na svém zápěstí a zděsila se, co bude následovat. Chtěla ho odstrčit koleny, nějak ho zastavit, ale přes bolest skoro neviděla.

Poslední co slyšela, bylo jeho tiché zavrčení, následně jí nahodil rameno zpět do jamky a ona omdlela.

***

Probudila se v žaláři mezi vlhkými stěnami a bez šance na útěk. Rameno sice bylo tam, kde mělo být, ale bolelo jako čert. Tunika, kterou nosila od chvíle, co poprvé navštívili osady, byla celá špinavá a potrhaná. Další újmu jí způsobila ona sama, protože část odtrhla, aby si mohla udělat provizorní obvaz pro ruku. Neposkytovala ji tak téměř žádné teplo, a že by jí nějak zahalovala, to už se asi taky tvrdit nedalo.

Neměla tušení jak dlouho už je v cele zavřená. Neměla tu žádné jídlo ani vodu. Poprvé si uvědomila, že na Valerionu jako vězeň měla větší komfort. 

Natsuův plášť, jídlo které sama vzpurně odmítla, ale bylo tam.

Vzpomínky na Valerion se zdály být tak neskutečně vzdálené a přesto to bylo kolik? Pět nebo šest dní? Ani ne týden a kolik se toho mezitím stalo. Kdyby se tak mohli vrátit nějakým kouzlem na Valerion. Skrytí před světem v bezpečí.

Byla jen její chyba, že museli utéct. To ona lezla na hradby a chtěla na výlet do města.

Pořád si myslela, že je všechno hra, že se nic nestane. Myslela si, že se může chovat jako doma a nemusí nikoho poslouchat.

A Natsu... každý dotek, polibek, pohled a každá drobnost kterou udělal. Kotě, které jí koupil, protože nechtěl, aby byla sama. Štístko...kde ten jenom skončil. Snad zůstal ve vile. Alespoň zdánlivě v bezpečí.

Přála si vrátit se zpátky. 

Zabořila tvář do zdravé paže a rozplakala se.

Další kapitolku už mám předepsanou a vyjde během víkendu! Mějte se krásně a díky za přízeň <3