Drakův polibek

Kapitola 11.

Cítila ve vlasech něčí dlaň, a podvědomě se přivinula k místu, kde tušila náruč neznámého utěšitele. Voněl po kouři a životu a ona nemusela otvírat oči, aby věděla, kdo to je. „Natsu..."

„Jsem tady."

„Nezemřeš, že ne."

„Bez tebe, ano."

Prudce zdvihla hlavu. „Nedělej si legraci."

„Vždyť nedělám, slyšela jsi to, bez tebe zemřu."

Lehce ho praštila po tváři. „Natsu to už není vtipné, měl bys..."

„To není vtip, vážně. Pojď." Počkal, až nadzdvihla sukni, slezla z postele a natáhla si boty na podpatku.

„Kde je tvůj bratr?" Modré šaty s nabíranou sukní za ní sklouzly z postele a napodobily pohyb jejích boků.

Znovu ji chytil za ruku. „Už odjel." Vyvedl jí z pokoje, po schodech dolů až do sklepení.

Nejistě se rozhlédla. „Tady jsem byla...předtím?"

„Ne, tys byla jinde, hloubš." Nejistě se usměje. „Kvůli tomu tady nejsme." Rychle otevře mohutné dřevěné dveře a pokyne jí, aby vešla dovnitř.

Objeví se místnost ne nijak malá a zcela prázdná. Tři svícny po každé straně a obraz na konci místnosti, zčásti zakrytý plátnem.

„Co je tam?"

„Odpověď, proč bych bez tebe zemřel." Pomalu přechází mezi svícny a zapaluje každý plamínkem, který mu poskakuje na ukazováčku. Lucy nad tím jen pozvedne obočí a znovu se otočí k obrazu. „Řekni mi, o čem jste mluvili, netušila jsem, že jsi šlechtic. Nebo drak. Je to nějaká metafora? Nebo ti skutečně mohou narůst křídla a tak dále?"

Natsu zavrtěl hlavou. Jsem šlechtic a jsem i potomek draků, ale křídla nám většinou nerostou."

Vidí šok v jejích očích a usměje se. „Normální lidi přece nezapalují svíčky palcem. Ale prosím tě! Musela jsi tušit, že je něco jinak. A četla jsi tu knihu v mém pokoji!"

Když je ticho přejde k obrazu a stáhne sukno jedním rychlým pohybem.

Lucy při pohledu na obraz ztuhne. „Co to je?"

„Je to prosté, nedávno si četla v mém pokoji knihu, o tomto světě, je tam kapitola i o tomhle. Na tom obrazu je můj pradědeček. Jako první usedl na trůn po velké dračí válce. Bojovaly tři rody, každý mocný a dlouhověký. Během noci kdy bylo vyhlášeno dočasné příměří- aby se mohl oslavit den prvního polibku- rozdělil svou armádu a oba protivníky vyhladil. Porušil tím velkou tradici, a proto byl krátce po usednutí na trůn sťat vlastní rodinou, ale trůn i tak patří našemu rodu. Pojmenovaly tenhle hrad po něm, protože právě tady zahájil své tažení."

„Počkej, počkej- Přeskočím tvého pradědečka draky a urozenost a jen mi vysvětli, co je to první polibek?"

„No ve zkratce, v určitém věku se sebereme a odejdeme do lidského světa, tam si najdeme ochotnou dárkyni, či dárce a vezmeme si jejich sny, přijímáme, polykáme to, co se jim zdá. A díky tomu přežíváme. A to je taky na tom obraze. Je to jako oslava narozenin. Je to významný bod v našem životě."

„Takže až usnu, napiješ se mých snů? Toho co se mi zdá?" usmála se. „ To budeš hodně hladový."

Natsu se vyhne jejímu pohledu a odvrátí se k obrazu. „Ne tak docela. Myslím, že jsi to špatně pochopila. Nebudu pít to, co se ti zdá, ale to po čem toužíš, tvá přání, to o čem sníš. Budu pít tvou fantasii. A budu to dělat tak dlouho, dokud z tebe nezbude prach."