Drakův polibek

Kapitola 31.

„Lisanno...tebe jsem tady nečekal." Ne, že by to mohlo znít ještě víc vyděšeně.

„Samozřejmě jsi ji čekat měl." Igneel na svého syna pohlédl s blahosklonným úsměvem. „Vždyť je tvá nastávající."

„Tak to už by stačilo!"

Obešel otce, a aniž se otočil, vyšel rychlým krokem z místnosti. Lucy pomalu vstala a jemně se usmála. „Omluvte ho prosím. Po všech těch událostech... je jen unavený a trochu podrážděný. Děkuji za hezký večer, pane. Ta hostina byla báječným překvapením." Lehce pokynula hlavou Igneelovi, aniž si všimla, jak se mu zablýsklo v očích a pak se vrátila k Lisanně. „Opravdu mě těší, že Vás poznávám. Snad jen kdyby to bylo za jiných okolností."

Ke vchodu šla téměř provokativně pomalu, ale skutečnosti v ní byla jen malá dušička. Spíš čekala, že teď když u ní nebude Natsu, všichni se na ní vrhnou a roztrhají ji na kusy. Ale radši by si ukousla jazyk, než aby to někdo z nich věděl.

Zároveň, čím blíž byla vchodu, tím víc rozzlobená se cítila. Nechal ji tu jen tak. A hlavně. Jak dlouho spolu byli a on nemohl říct, že je zasnoubený?

Netušila, proč se vlastně dosud sama nezeptala. Na druhou stranu kdy přesně to měla stihnout? Když na ní ležel Gajeel? Když umírali na poušti? Možná dnes večer když s ní konečně začal mluvit? Nebo někdy předtím, když to ještě vůbec netušila?

Ale jak dlouho spolu byli předtím, co všechno mu dovolila a co všechno si představovala díky jeho slibům a on si nenašel ani chvilku na to jí říct, že je zadaný.

Asi chtěl, aby na jejich ostrově žili v domečku šťastně až do smrti... všichni tři.

Zastavila se na mostě a přála si zakřičet jak ubohá a směšná si připadá. Jak chce zpátky svůj život bez hloupých korzetů, bolestivých zranění a bez hloupých Draků kteří svými dolíčky a hloupými skutky motají myšlenky a zraňují srdce.

Kopla do jedné zdobné balustrády na mostě, a protože to neposkytlo žádný pocit úlevy, pro jistotu to zopakovala.

Nevěděla jistě, jak se dostane zpět do svého pokoje, ale nemohla tu zůstat celou noc. Věděla aspoň přibližně kudy jít a asi na třetí pokus se strefila.

Vešla do pokoje a jako první ze sebe začala strhávat šaty. Nijak úspěšně.

Vztekle si dupla a pak se bezmocně rozplakala. „Zatraceně!" Měla pocit, že jestli v šatech zůstane ještě chvíli, tak se udusí. Tahala za látku šatů, čímž si způsobovala jen víc nepohodlí a její vztek se přetvářel v hysterii. Vlasy se jí uvolňovaly z účesu a šimraly ji na holé kůži, což ji jen víc popouzelo. Rameno, které si vykloubila na Knighteru se bolestivě ozývalo. Byla to poslední kapka.

Sesunula se ke dveřím a bezhlesně se rozbrečela. Neměla už ani dost síly na to brečet nahlas.

Aniž si to uvědomovala, nutila se do radosti aby Natsu neměl pocit, že se před ní má přetvařovat a chránit ji. A taky proto, že chtěla mít chvilku obyčejnou radost. Ale celou dobu to tam bylo. V pozadí, byla napnutá jak struna, jen vybuchnout.

Jak jí všechno běželo hlavou, cítila se pořád vyčerpanější. Na chvíli zavřela oči a snad si i trochu přála, aby je už nemusela otevřít.

Na chvilku snad usnula, ale vzápětí ji probudilo bušení na dveře.

„Pusť mě dovnitř! No tak!" dveře málem létaly z pantů, jakou silou do nich bušil. Natsu. Byl tu a očekával, že otevře a přijme ho s otevřenou náručí. Snad by mohla. Ale chtěla? Právě teď? Zvedat se z podlahy, snažit se tvářit a chovat mile když chce jen ležet a zapomenout?