Drakův polibek

Kapitola 29.

Někdy v průběhu cesty se probrala v drkotajícím dřevěném voze zpevněném železnými spoji. Ležela zakrytá pláštěm, do kterého ji předtím zabalil Natsu na Knighteru, na tvrdé podlaze. Klouzala pohledem po vnitřku vozu a snažila se uvědomit si, co se stalo.

Podél jedné stěny bylo připevněné prkno, chabá náhražka lavice k sezení. Úplně v rohu u dveří seděl Natsu. Lokty se opíral o kolena a hlavu měl složenou v dlaních. Možná dokonce spal.

Cítila palčivou žízeň a hrozně ji bolela hlava. Někde tady přece musí být voda, jen potichu vstane, najde ji a napije se. Posadila se, ale z rychlého pohybu se jí zatočila hlava a zatmělo se jí před očima. Zachytila se slabou rukou o stěnu, aby si znovu nelehla. Po zádech jí stékal studený pot a všechno se začalo točit.

Zhluboka vydechovala a snažila se mrkat a rozehnat tak mžitky, které se jí před očima nepřestávaly tvořit.

Na zádech ucítila hřejivou dlaň a někdo jí ke rtům přitiskl vlhkou látku.

Když slabost ustoupila, rozeznala Natsua jak se k ní starostlivě naklání. Vlhkým hadříkem jí otíral tvář a krk. Díky svému stavu mohla snadno ignorovat tmavé šmouhy, které na látce zůstávaly.

Rozechvělými prsty si z tváře odhrnula zacuchaný a splihlý pramen vlasů.

Chtěla se zeptat, kde jsou a kam pojedou a hlavně jestli se může někde dostat k pití. Než se ale mohla pokusit mluvit, Natsu jí ke rtům přiložil čutoru a nechal jí do úst stéci několik pramínků.

Voda byla spíš teplá než chladivě osvěžující, a chutnala po kůži, ve které byla přechovávána.

Ale byl to ten nejlahodnější nápoj jaký kdy pila. Natsu jí ale hbitě odtáhl láhev od rtů dřív, než se stihla napít víc.

„Nesmíš spěchat. Pamatuješ? Malá sousta, malé doušky." Zněl unaveně.

Propletla si s ním alespoň prsty a pohledem se mu snažila sdělit všechno, co se jí honilo hlavou.

Přisedl si k ní a přitáhl si ji do náruče, aby se o něj mohla opřít. Co chvíli jí dával napít a postupně upíjel i on.

Neměla tušení, jak dlouho už jsou na cestě. Ani jak dlouho ještě pojedou. Většinu času proseděli s přivřenými víčky a v tichosti vedle sebe.

Zastavili jen jednou. Mladý muž v uniformě a plášti otevřel dveře a vpustil dovnitř chladivý noční vzduch. Vyměnil jim zásoby vody a prohodil několik slov s Natsuem. Chtěla vystoupit z vozu a protáhnout se ale sám Natsu ji zastavil. Krátce na to se znovu rozjeli.

„Proč jsem nemohla vystoupit. Nikdy bych nešla."

„Za chvíli se projdeš, až tě to bude mrzet." Chtěl to říct jako vtip, ale čelist měl pevně zaťatou. „Jedeme do Kouřových věží. Na rozkaz mého otce."

Útržkovitě si vybavila, že slyšela něco podobného od muže, který se nad ní skláněl v poušti. Myslela si, že se jí to jen zdálo. Vybavila si i to, co jí tehdy vyprávěl Natsu o rodinném sídle pod kterým prý žijí poslední skuteční draci a kouřem ze svých nozder balí věže do sirného oblaku. Jak mluvil o tom, že je to sídlo pro dračího krále, kam usedne on nebo jeho bratr. Očividně už zbývala jediná možnost. Jenže na takový trůn člověk ani Drak neusedá sám. Možná proto má snoubenku, o které jí pořád ještě neřekl.

Ale na kolik byl Gajeel při smyslech když to říkal.

Snoubenka, trůn služebnictvo...všechno co jako pravý drak potřebuje.