Drakův polibek

Kapitola 3.

Stejně jako nevěsta rozhazující svůj závoj, rozhodila noc temnotu po kraji. Nechala její hedvábné záhyby, aby pokryly
každý kousek země a vpily do sebe barvy způsobené magickým západem slunce. Večery, to bylo v tomhle světě to
nejkrásnější. Sluneční paprsky zbarvily svět do zářivých a neuvěřitelných barev, které přes noc vyprchaly, aby přes
den mohly nabrat sílu a další večer opět potěšit lidský i jakýkoliv jiný zrak.
Temný stín se vymotá ze závěsů, kolem oken a zamíří ke stolu. Je to jeden z mála kusů nábytku v tomto pokoji. Stůl
se táhne skoro přes celou místnost, po jeho obvodu jsou vyrovnané židle a po straně je obrovský ozdobný krb. Natsu
si sedne do čela dlouhého stolu. Ve stejnou chvíli vejde postarší žena. Potichu před něj položí tác s jídlem. Potom se
stejně tiše vytratí.
Natsu se nepatrně usmál.
Ještě nikdy se nezpozdila, ani nepřišla dřív. Jako by snad na židli bylo nějaké čidlo, a ona schovaná za dveřmi čekala
s jídlem, až usedne. Chvíli pozoruje tác s jídlem, v slabém měsíčním světle se jídlo rýsuje jako beztvaré, popelavě
zbarvené stín. Natáhne se ke svícnu a luskne prsty. Na palci se mu objeví malý plamínek, s jehož pomocí zapálí patero
svíček. Teď už je místnost o trochu světlejší. Spokojeně přikývne a nalije si víno do zdobného poháru. Jídlo lákavě
voní a přímo vybízí k vlastní destrukci. Zpočátku ani neměl hlad, ale teď ho pomalu dostával. Na talíři leží vyskládané
houbové klobouky zapečené s pálivými papričkami, bylinkami, citronem a spoustou tmavého masa, v husté omáčce.
V ošatce odpočívá vlahý černý chleba.
Utrhl si kus z bochníku a pustil se do jídla. Hlavou mu běželo, že by měl zase zajít za tou blondýnkou. Nějak se
jmenuje! Ne! Jmenuje se blondýna a tak to taky zůstane. Když se jí zeptal, vysmála se mu. A navíc nemůže mít jméno.
Stačí, že má sny a fantasii. Nic víc není potřeba. Přesně tak. Pomyslel si. Nesměla mít jméno, protože jak známo co
má jméno, zabít se nemůže, nebo tak nějak to bylo. A on ji musel zabít. Jinak sám zemře. A to nechtěl. Jenže on ji
nechtěl ani zabít. Jeho otec by řekl, že je hlupák, který ani neví, co chce. Jenže on to věděl. Rozhodně nechtěl být drak. Klidně by byl i obyčejným, chudým klukem. Možná by mohl pracovat na poli, nebo třeba jako štolba na
nějakém statku. Ale on nebyl a nebude ničím obyčejným.
Byl Drak, řečený Salamander, druhý syn Igneela a vnuk Egona Valeriona, Natsu Dragneel- první svého jména.
A jako takový, musí být patřičně temný a krutý.
Zatímco přemítal nad problémy způsobené svým původem, dojedl. Vytřel tvrdou kůrkou zbytky jídla a šťávy a strčil si
ji do pusy. Dopil víno z poháru a spokojeně si říhl.
Složil příbor a zamířil do své ložnice.
U postele, na malém stolku, ležela tlustá kniha. Její stránky byly zažloutlé a potrhané, na mnoho místech se písmo
nedalo ani přečíst. I přesto to byla jedna z jeho nejoblíbenějších knih. Pojednávala o začátku tohoto světa, o dračích
křídlech, která dokázala zastínit celou oblohu, o průběhu dračích válek, Prvních polibcích, a posledních letech přes
pouště až za moře. Byla tu dokonce popsána i místa průchodů do lidského světa, přestože většina jich byla zrušená. I
to byl jeden z důvodů, proč jejich křídla nedokázala dorůst takových rozměrů jako dříve. Dříve byly průchody všude a
volně přístupné, tedy témě neustálý přísun silných snů, které dodávaly neuvěřitelnou zásobu energie. Teď existoval
už jen jeden, který umožnil jeden příchod a odchod, ale ani o jeden navíc.
Usedl do křesla a vzal si knihu na klín. Téměř něžně otáčel listy, očima letěl po řádcích, hltal slova a jeho mysl je
rovnala do řady za sebou. Přesto si velmi brzy uvědomil, že vůbec nesleduje text, že jen jezdí očima po tom samém
odstavci, že bezúčelně hledí na stránky a jeho myšlenky letí na všechny strany.
Rozmrzele zaklapl knihu a promnul si oči.
Zvedl se a začal přecházet po pokoji. Nesměl tam jít. Jestli sejde dolů, bude ztracen. Jestli ji uvidí, jak tam leží, zmrzlá
a hladová vezme ji sem. Nahoru do tepla, aby se mohla najíst a ohřát.
„Zatraceně!" vykřikl a zaryl si prsty do vlasů.
Ne, nemůže ji tam nechat. Zaskřípal zuby a potom dlouhými kroky zamířil ke dveřím, rozrazil je a vyběhl na chodbu.
Ignoroval nejisté a zděšené pohledy několika služebných, které i v této pozdní době uklízely, nebo pobíhaly po
kuchyni. Seběhl schody až do nitra hradu, zde za silnými dubovými, železem pobitými dveřmi ležely kobky. Chvíli se
pozastavil nad myšlenkou, že by je prostě vykopl, ale nechtě si zlomit nohu, takže raději našel klíč a potom se do nich
opřel ramenem. S hlomozem se otevřely a zalily úzkou chodbičku mezi celami mdlým světlem.
Možná už bylo po ní, nehal jí tu téměř týden. Bez jídla a vody. Nechtěl, jenže ji musel nějak potrestat za její drzost.
Kdyby to ale neudělal, musel by ji dostat zpět do jejího světa. A to nešlo.
Kobky patřily k nejtemnější části hradu. Po zdech se plazila vlhkost a vzduch tu byl zatuchlý a protkaný zápachem
výkalů. Zamířil k poslední cele v řadě. Šel pomalu a snažil se vyhýbat kalužím černé vody, která po kapkách padala ze
stropu. Konečně ji našel. Opřel se o zrezlé mříže a nahlédl do stínu drobné místnosti, pokud se tomu tak vůbec dalo
říkat. Dívka ležela stočená do klubíčka, vprostřed místnosti, zabalená do jeho pláště. Vypadala trochu pobledle, vlasy
měla rozcuchané a byla špinavá. Což bylo jen pochopitelné, většina služebnictva nevěděla, že pod hradem vůbec
nějaké kobky jsou, a ta druhá se místu buď vyhýbala, anebo měla zakázáno sem chodit.
Naklonil hlavu na stranu. Bude si muset vymyslet hodně dobrou výmluvu.
Její sny slábly. Pousmál se, ano to bude skvělá výmluva, koneckonců, od toho tu byla, že? Aby mu předala své sny,
v pořádku a nezměněné. Silné a skutečné, naplněné energií, která ho bude živit po další staletí.
Ano, tomu uvěří i jeho otec, kdyby se to náhodou dozvěděl.
Potřásl hlavou a otevřel mříž. Takové věci může promyslet později. Sklonil se nad ní a vzal ji do náruče. Byla lehčí než
posledně, ale stejně se k němu i teď přivinula a zavrtala mu hlavu do ramene.
Něžně se usmál a odfoukl jí vlasy z tváře. Vzdor vší té špíně a zcuchanosti mu přišla nádherná. Světlá pleť přímo
lákala k pohlazení. Odolal tomuto pokušení a tiše si odfrkl.
„Jsi vážně problémová, víš to?"