Drakův polibek

Kapitola 10.

Natsu se přes veškeré obavy usmál. Nemůže ji znervóznit. Vyděsit. „Běž do svého pokoje, obleč si nějaké pěkné šaty a přijď do jídelního sálu, ano?" pohladil jí po vlasech a sledoval, jak pomalu kráčí ke dveřím. Hned jak se za ní zavřely, zapadl do křesla a zabořil hlavu do opěrky. A to byl ještě nedávno šťastný.

***

Lucy se nejprve zastavila v kuchyni. Natsu zjevně z návštěvy svého bratra nebyl vůbec nadšený a ona nevěděla proč. Nebo to alespoň nevěděla jistě. Ale rozhodně mu chtěla být oporou a chtěla mu pomoct. Ujistila se, že bude dost jídla, že v jídelně budou nové svíčky. Pomohla rozvěsit čisté závěsy a zkontrolovala pokoj pro hosty pro případ, že by chtěl přespat. Poslala podkoního do stáje, aby připravil místo pro koně a teprve potom se vypravila nahoru. V pokoji na ni už čekala Rema. Nacpala jí královsky modrých šatů. S nabíranou sukní, korzetem a tříčtvrtečním rukávem. Modřina na zápěstí naštěstí nebyla nijak zvlášť vidět. Korzet byl ozdobený černou krajkou a štědře odhaloval její přednosti a štíhlý pas. Ve chvíli kdy jí Rema zavazovala korzet, zaslechla stráž, jak troubí na uvítanou. Odolala pokušení vyhlédnout z okna. Nejprve si svázala vlasy stužkou, ale potom si je jen prohrábla prsty a zamířila zpět do jídelny.

V čele stolu jako vždy seděl Natsu, místo po jeho pravici bylo volné, její místo jak si uvědomila s podivnou sebejistotou. Naproti seděl usazený Gajeel. Tedy nejspíš to byl on. Temné vlasy mu padaly na záda, na černou halenu zastrčenou do kalhot stejné barvy. Věnovala mu jen zběžný pohled a nejprve přistoupila k Natsuovi.

Lehce se uklonila svému rusovlasému pánovi a natáhla k němu ruku. On jí povzbudivě sevřel a zvedl se, aby jí mohl políbit na tvář. Hned co to udělal, dotkl se rty jejího ucha: „Představ si místo něj mě."

Polilo ji horko. Ale do jisté míry to pomohlo.

Zářivě se usmála a přistoupila ke Gajeelovi. „Jsem ráda, že konečně osobně potkávám někoho, o kom jsem toho tolik slyšela." Natáhla k němu ruku, ale nevědomky tu druhou, snad jako by se bála, že smyje jeho polibky svými slizkými slovy a úsměvy. Sevřel jí prsty v chladném stisku a ušklíbl se. „Též jsem poctěn."

Na zbytek jakékoliv konverzace nezbyl čas. Služebné začaly nosit mísy a tácy jídla.

Natsu sledoval, jak Lucy obchází stůl provázená Gajeelovým hladovým pohledem. Nakonec to nevydržel a odsunul jí těžkou židli, aby se s ní nemusela dřít sama. Byl si plně vědom krvavého pohledu, který se mu vpaloval do hlavy.

Opravdu se nechoval jako krutý vlastník, otrokář, nebo mladý následník trůnu.

Snažil se to ignorovat a klidně se usadil na své místo. Pak se pustili do jídla. Jako první chod byla krémová polévka s olivami, slaninou a chlebem. Následovalo maso pečené s medem, pomeranči a pálivými papričkami. A to vše se zalévalo litry zlatavého vína, chutnajícího jako pampelišky, a rudým vínem, které do krku klouzalo jako šarlatové stužky. Během jídla panovalo tíživé ticho. Bylo slyšet jen cinkání příborů a pohárů s vínem. Lucy pokradmu sledovala oba bratry. Příliš podobní si nebyli. Jeden přímo vyzařoval temnotu, víc pil než jedl. Proti němu byl její rudovlasý pán jako beránek. Když došlo na hermelíny obalené v bylinkách a opečené v oleji svrběl jí jazyk, jak se toužila s někým bavit. Kromě toho ale začínala mít opravdu strach. O co tu vlastně jde? Proč se ti dva nebaví a Proč je tu takové dusno? Cítila, jak se jí potí dlaně. Jestli se do sebe pokusí dostat ještě jedno sousto tak se udusí. Skryla ruce pod stůl a snažila si je rychle otřít o sukni.

Natsu z ní po celou dobu nespustil oči. Vnímal tu šílenou atmosféru a litoval ji, protože to nechápala. Nahmatal její dlaň pod stolem a pevně ji stiskl. Všiml si, jak strnula, toužil jí říct, že to bude v pořádku. Ale to bylo to jediné, co jí teď slíbit nemohl. A tak jen přejel palcem po hřbetě její ruky a poprvé za celý večer se na Gajeela podíval. A Gajeel se díval na něj. Byl to pohled člověka, který ví co se děje, ví toho víc než kdo jiný a je si jistý svou převahou.

Naprázdno polkl a poprvé za celou dobu od jeho příchodu promluvil.

„Tak co tě sem přivádí, bratře?" Vlastní hlas ho zradil a málem mu nedovolil dopovědět tu kratičkou větu.

A Gajeel se usmál. Byl to úsměv, při kterém jsou vidět všechny zuby, a připomíná žraloka, který měsíc nejedl.

„Spatřil jsem ve městě krásu, která nemá obdoby. A jak víš, já krásu dokážu ocenit. Bratře."

Lucy se chystala odpovědět ale Natsuova tvář zkřivená vztekem jí v tom zabránila. Ještě nikdy ho takhle neviděla. A také netušila, že má takovou sílu. Její dlaň se v té jeho ztrácela a přicházela o cit v ocelovém stisku.

„Nech ji na pokoji Gajeele."

Ten se opřel o opěradlo židle a ušklíbl se. „Žiješ tu jako poustevník. Asi si zapomněl, jaká krev ti teče v těle. Jen blázen ve tvém postavení by se vrátil sem."

Natsu se ušklíbl. „Být šlechticem neznamená žít ve zlatě. A náš rod snad nikdy na takové věci nehrál."

„Draci mají hromadit zlato."

Lucy konečně vyprostila svoji dlaň a teď prudce vstala. „O čem to mluvíte!?"

Gajeel se rozchechtal. „Tys jí o tom neřekl?"

Natsu sebral poslední zbytky svého klidu a přistoupil k drobné blondýnce. „Jdi do svého pokoje. Počkej na mě."

Zaváhala a pak přikývla, vyšla na chodbu a zašla kousek dál za roh. Očekávala, že za chvíli vyjdou ven anebo alespoň začnou mluvit a ona se tak konečně něco dozví. Za chvíli skutečně vyšli. Natsu první rozrazil dveře a rázně zamířil směrem ke svému pokoji. Za ním téměř líně kráčel Gajeel, dlouhé vlasy se mu vlnily kolem pasu a bylo slyšet, jak se sám pro sebe směje.

Počkala, až jeho smích dozní a pak se za nimi pomalu vypravila.

***

Dveře zůstaly lehce pootevřené, dost na to aby zahlédla zlomky děje v místnosti a dost na to aby slyšela všechno podstatné. Zůstala stát, připravená běžet, prosit o život anebo jen lhát.

Gajeel se spokojeně rozvalil do křesla a zašklebil se na svého bratra. „ Co se tváříš tak zoufale. Já ti ji přece nesežeru."

„Tak proč jsi tady?"

„Čeká tě velký den, to by se mělo oslavit v rodinném kruhu."

Natsu po něm šlehne pohledem, ale zachová klid. „Kdyby, jsme nějaký rodinný kruh měli, tak možná."

Chvíli oba mlčí. Gajeel se začne nehtem šťourat mezi zuby.

„Proč jsi přijel z takové dálky a kvůli ničemu."

Dotčeně pohlédla směrem, kde tušila Natsua. Já jsem nic?! Počkej, to si ještě vypiješ.

„Nemůžu se na tebe přijet podívat?"

Pokusí se o klidný přesto varovný tón. „Gajeele..."

„Není to zas tak daleko."

Tentokrát už zařve. „Gajeele přestaň!"

Oslovený se vymrštil a zastavil se jen pár milimetrů od Natsuovy tváře.

V mihotavém světle se jejich postavy nebezpečně tyčily proti sobě, jeden s tváří ozářenou a vztekem staženou, ten druhý temný a podivně rozjařený.

„Ale no tak. Vždyť to víš." Protáhne se znatelným požitkem. „Chci ji!" v očích se mu objeví ďábelská záře.

„A ty zase víš, že ti ji nedám. Je moje, zemřel bych bez ní!"

„Možná by to bylo nejlepší!" zařve Gajeel a odstrčí ho ke stěně, až mladšímu málem vzplanou vlasy. V ten okamžik Má Lucy dost. Tiše vstane, sundá si boty a nehlučně se rozběhne do svého pokoje. Nohy jí zebou od chladné země, ale na to nedbá. Hned jak je v pokoji bouchne za sebou dveřmi a skočí jako malé dítě do postele. Hlavou jí běží to, co právě slyšela. Chci ji! - Víš, že ti ji nedám. Je moje, zemřel bych bez ní!

Zavřela oči a tiše vydechla. Natsu...

To jsem to utnula v tu pravou chvíli...co? Ale nebojte, pokračování už mám skoro hotové!