Drakův polibek

Kapitola 22.

Nad malou vesničkou pár mil od Jezerních osad právě svítá. Obvykle už zde panuje čilý ruch. Dnes ráno je zde pouze tíživé ticho. Ulice jsou navzdory tomu plné. Plné studených těl s vytřeštěnýma očima. Mezi těly stojí vysoký muž s tmavými vlasy. Kroutí se bolestí. Má pocit- a skutečně tomu i tak je- že mu praskají záda.

Ale nyní je už skoro připraven. Na dosah toho co má získat.

***

„Dneska pro tebe mám něco speciálního. Pronajal jsem loďku a vyjedeme na výlet. U jezerních osad je vyhaslá sopka, je odtamtud nádherný výhled."

„To zní vážně dobře." Naklonila se k němu a sebrala mu z talíře koláček.

Od rána se věnovali lenošení na zahradě a čtení knih, které jí přinesl. Jednalo se o různé příběhy, ale i historická pojednání. Překreslila si většinu run, aby se jí snáze učili a přiřazovala k nim písmena. Neměli žádný slovník a tak jí šlo učení pomaleji než na Valerionu. O včerejším večeru se nezmiňovali.

Zamyšleně odvrátila hlavu od značek před sebou a pohlédla na Natsua.

„Jak je možné že mi vlastně rozumíš, že já rozumím tobě?"

„To je proto, že jsem drak. Máme ohromné jazykové nadání. A navíc dědíme znalosti svých předků. Dříve když sem přinášely otrokyně ve velkém, se asi naučili jejich jazyky. Nevím proč, nebylo to potřeba ale, jinak si to vysvětlit neumím."

Zaujatě si odhrnula vlasy a sklonila se k němu. „Pořád říkáš otrokyně. To tu nebyly žádné dračí dámy, co by chtěli otroky nebo něco podobného?"

Pokrčil rameny. „Drak se dědí jen po pokrevní linii muže. Dračí ženy jsem ještě neviděl, a nemyslím, že kdy existovaly. I proto, že většina žen byla obyčejných. Byly vhodné jen na...vždyť víš, na děti." Při posledních slovech zčervenal.

„Tak jen na děti, říkáš."

„Tak jsem to nemyslel. Vždyť to víš." Chtěl se po ní natáhnout, ale vysmekla se mu a hned byla na nohou. „Obyčejný chlap nebo dračí chlap! Všichni jste úplně stejný!"

Rozesmál se. „Omlouvám se ti, ale vlastně jsem nic špatného neřekl. Za to co dělali moji předkové, přece nemůžu."

Povzdechla si. „To je pravda. Ale stejně se mi to nelíbí."

Znovu si k němu přisedla, ale na tváři měla opět zamyšlený výraz. Chvíli mlčela, ale nakonec se odhodlala. „Natsu proč vlastně utíkáme. Chci říct, pokud na mě neprovedeš Polibek tak zemřeš. A tvůj bratr chce, aby si to udělal. Tak proč tohle všechno. Mohl jsi zůstat na Valerionu a mít klid."

„Já bez tebe nepřežiju. Musím tě zabít, ale až to udělám nedovedu sám se sebou žít. Myslím, že se to snažím co nejvíc oddálit. Třeba to ještě pár let, pár desítek let počká. Třeba bych mohl počkat dokud..." zarazil se. „Taky jsem o tom přemýšlel. Možná mě i děsí jak moc na to otec a bratr spěchají, nevím, proč to dělají."

Naklonila se k němu a opřela si hlavu o jeho rameno. „To nevím."

„Ani já ne."

***

Dopoledne strávili v přítmí a chladu vily a zahrady. Po obědě vyrazili směrem k osadám. Vzali si sebou jen pár obložených chlebů a studený čaj. Slunce pálilo jak o závod a nikde se nepohnul ani lísteček. Natsu si sundal košili a jel jen v kalhotách a na boso. Lucy si vzala novou modrou tuniku, a vlasy měla už od rána vyčesané do drdolu.