Drakův polibek

Kapitola 23.

Natsu se vzbudil se spokojeným úsměvem na tváři. Otočil se na druhý bok a zívl. Mají před sebou krásný den. Možná se znovu pomilují, půjdou si zaplavat anebo se vrátí do Vily a budou dělat, co budou chtít. Teď už mají budoucnost a mohou o ní mluvit. Nechá pro ni postavit domek tady na ostrově a budou sem jezdit. A možná budou mít i děti. A protože ona je člověk, budou třeba taky jen lidi a nebudou muset dělat žádné hloupé rodinné rituály. Usmál se a pokusil se pohladit jí po rameni. Dlaň mu sjela po vlahém písku.

„Lucy?" zamžoural do ranního slunce a překvapeně se posadil. Rozhlédl se kolem sebe a pak mu to konečně došlo. Ona tady není!

V mžiku byl na nohou.

Ještě pořád se snažil zachovat klid. „Zlatovlásko?" pomalu kráčel k pásmu stromů. Možná šla najít něco k jídlu. Není třeba panikařit. Co chvíli volal její jméno a jeho panika pomalu narůstala.

Loďka byla na svém místě, nemohla tedy nikam odveslovat. Do osad by sama neodplavala. Kam tedy zmizela?

Žádná zvířata tady přece nežijí. Nic jí odtáhnout nemohlo.

V panice se rozběhl po pláži. „U draka!" Měl zůstat vzhůru, a být přitom když odcházela.

Hlavou mu běžela hromada otázek. Trpěla hodně? Nebo se jen ve spánku rozplynula? A kde vůbec vzal myšlenku, že zmizí? Co když prostě jen umřela a její tělo tu mělo zůstat. Ani nevěděl, jak má správně Polibek dopadnout pro ni.

O něco zakopl a padl na kolena.

Hystericky se rozesmál. Teď když se konečně zdálo, že to všechno bude v pořádku, že spolu zůstanou... zabořil prsty do písku a rozbrečel se.

Nedokáže teď sám se sebou žít. Už to znovu nedokáže. Potřebuje ji.

Slunce ho začínalo pálit do zátylku a holých zad ale jemu to bylo jedno. Přál si jen lehnout a zemřít. Jeho srdce bylo tak těžké, tolik bolesti kolik cítil...bylo to vůbec možné?

Pomalu se začal zvedat. Nohou zavadil o něco tvrdého. Otočil se a spatřil v písku čutoru. Jejich čutoru.

Natáhl se po ní. Na dně byla ještě trocha vody. Ale co tady dělá? Naposledy ji viděl včera v loďce pod sedačkou.

Že by si Lucy vzala? A šla se projít? Ale proč se nevrátila? Kam by tady mohla jít? A proč by tady vůbec tu čutoru nechávala.

Nález vyvolal víc otázek než odpovědí. Vyčerpaně vstal a s čutorou v ruce se vracel zpět k loďce. Třeba se mezitím Lucy vrátila. Čeká na něj. Se svými dolíčky, které se objeví při úsměvu. V rozevlátých šatech s rozpuštěnými vlasy. Sednou si spolu a bude jim dobře.

Sám věděl, že je neskutečně naivní, ale doufal.

***

Ale u loďky samozřejmě nikdo nebyl.

Seděl u ní celé dopoledne. Řemínek z čutory si omotával kolem palce tak silně, až mu modral- ale bolesti, kterou cítil kolem srdce, se nic vyrovnat nemohlo.

Před polednem vylezl ještě jednou na duhovou horu. Výstup na vyhaslou sopku byl náročný, ale on skoro běžel. Hleděl z výšky na celý ostrov, ale nikde ji neviděl. Nezbylo než připustit si, že už tady nebyla. Pořád nevěděl, jestli má vůbec šanci ji najít. Jestli vůbec ještě byla v jeho světě. A pokud ano, tak kam by zmizela?

Zatímco sestupoval dolů, pomalu na něj začala dotírat myšlenka, kterou si opravdu nechtěl připustit. Jestli totiž nezmizela po Polibku a neodešla sama. Mohl jí ještě někdo unést. Možná jeho rodina. Ale proč by to dělali? K čemu by jim byla? Proč by neunesli i jeho?

Stále měl více otázek než odpovědí, ale už si připouštěl, že Lucy možná není na ostrově, ale v jeho světě zůstala. Jakmile doběhl k loďce, dotlačil ji do vody, a jak rychle jen mohl, vesloval zpět do osad.

Nikdo ji neviděl, ani neslyšel, že by se v noci něco dělo. Jen jeden postarší muž mluvil o velkém stínu na nebi.

Ještě před odchodem všechny vyzval, aby pokud jí uvidí, mu o ní dali zprávu, nebo ji přivedli.

Koně byli pořád na stejném místě, kde byli předtím, když spolu odcházeli k loďce.

Sice koně nijak zvlášť nemilovala, ale jistě by jí došlo, že koně jí urychlí cestu a odvezou ji bezpečně do Vily, kam znají cestu. Pokud ovšem vůbec k Vile šla. Pokud vůbec ještě je v tomhle světě. Vyšvihl se na svého koně a druhého držel za úzdu a vyjel s nimi směrem k vile. Nevěděl kam jinam jít. Nevěděl, jestli vůbec kam jít.

***

Vila byla jak jinak prázdná. Lucy nebyla ani v zahradě. Ani ve svém pokoji ani v kuchyni. Nebyla nikde.

Měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Už nevěděl, kam by ještě mohl jít. Až na Valerion se vrátit přece nemohla. To je nesmysl. A jiná místa tady nezná. Nemá koně, kam by tak mohla dojít. Zbývá už tedy jen možnost, že doopravdy není v tomhle světě.

Kolikrát už ho to od rána napadlo. Kolikrát už si tyhle možnosti prošel. Kéž by existovala jednoznačná odpověď. Vyčerpaně si sedl na schody ve vile a složil hlavu do dlaní.

Vchodové dveře se otevřely a stála v nich jejich služebná. „Kdepak je slečna?"

„Slečna zmizela." Hlas mu podivně skřípal.

„Jak jeto možné." Do hlasu ženy se vkrade zvláštní podtón ale Natsu jakoby neslyšel.

„Je to moje vina. Neměl jsem to udělat. Ale nemohl jsem si pomoct. Oba jsme to chtěli. Ale vždyť pak byla v pořádku. Koukali jsme na západ slunce a já řekl, že ji miluji. Kolikrát jsem to toho večera řekl a stejně to nebylo dost. A teď je pryč, a už jí neuvidím."

„Ona přežila Polibek?" hlas ženy lehce zakolísá. Ale Natsua mnohem víc zarazí, že ví o Polibku. Ne že by to byla nějak utajovaná věc, ale moc lidí o ní neví, nebo spíš nechce vědět.

„Přežila, ale ráno jsem ji nemohl najít. Jak vlastně víte, o čem mluvím?!"

„Znala jsem jednu ženu, která Polibek přežila. Polibek přežijí jen ženy, které jsou silné. A nebojí se smrti. Už se neupínají jen ke strachu, ale sní dál. Milují a jejich sny jsou o to silnější. Žádný drak je potom nemůže vstřebat všechny. Takové ženy při Polibku neumírají." Zasněně se usměje.

„Takže ona nezemřela?" Natsu je hned na nohou a třese s ženou jaks hadrovou panenkou. „Odpovězte! Musím to vědět! Musím vědět kde je, když nezmizela."

„V noci letěl nad vilou veliký stín. Letěl ztěžka. Ale směrem k ostrovu." Odmlčí se a za chvilku pokračuje. „Jeden by si skoro mohl myslet, že to byl tvůj bratr."

Trvá pár vteřin než Natsu pochopí, co žena řekla. A pak bezmyšlenkovitě popadne ženu pod krkem a zdvihne ji nad zem. „Víš toho až podezřele mnoho. Možná se Gajeelovi pořád dařilo jít nám v patách, protože měl důvěrného špeha hned u mě." Cedí slova skrz zaťaté zuby. Ještě nikdy nebyl tak plný vzteku. Ještě nikdy netoužil tolik zabíjet. Krk téhle ženy by mohl prasknout jak párátko a nestálo by ho to ani příliš mnoho námahy.

Cosi v jejím pohledu ho ale zarazilo.

„Kdo vlastně jsi?"

„Jsem tvoje babička Natsu."