Drakův polibek

Kapitola 28.

Jak se dostali z hradu, vnímala jen útržkovitě.

Od chvíle co ji Gajeel unesl z pláže, prakticky nezamhouřila oka. Teď stulená v Natsuově náruči a zabalená v teplém plášti, už nedokázala odolávat a ochotně usnula prakticky ještě v chodbách vedoucích z kobek. Nepochybovala, že její drak ji ochrání.

Plně se probrala až pod malým skalnatým výklenkem mimo hrad. Ležela v písku vyhřátém oslňujícím sluníčkem.

Natsu seděl kousek od ní. Přivřené oči, na sobě jen potrhané kalhoty.

Natáhla ruku a propletla si s ním prsty. Okamžitě otevřel oči a stočil k ní tvář. Na rtech se mu objevil něžný úsměv.

„Spalo se ti dobře, zlatovlásko?"

„Jako nemluvněti." Pohla palcem, aby ho pohladila po zápěstí a pokusila se posadit. Byla tak zamotaná v plášti, že to ale chvilku trvalo. „Jak jsme se dostali ven z Knighteru?"

„Přeletěli jsme Mrtvé hory. Teď jsme v Gyrské poušti. Až si ještě trochu odpočineš, vyrazíme k Údolí výkřiku a pak dál. Údolí výkřiku je na odvrácené straně údolí ticha. Nikdo tě neuslyší, i kdybys sebehlasitěji křičela a naopak."

Překvapeně se zdvihla na loktech. „Odletěli?" zbytek výkladu jí šel jedním uchem tam a druhým ven.

Stále si pamatovala, jak jí říkal, že jejich křídla by je neunesla, protože to zapomněla.

„Ano. Narostla mi křídla. Proto jsem tě mohl zachránit tak rychle." Radostně jí začal vysvětlovat, jak je možné, že měl najednou křídla a jak je pravděpodobně získal Gajeel. Při téhle části vyprávění se necítila zrovna dvakrát dobře. Představa, co všechno Gajeel udělal, jí zvedala žaludek vzhůru nohama.

„A to jsme odletěli jen tak? To nám nikdo z hradu nebránil?" Tušila, že to vlastně nechce vědět, ale zeptat se musela.

Tvář mu potemněla. „Vypálil jsem ho. Do základu."

Lucy překvapeně vydechla. Tohle nečekala. „A co stráže?" Měla pocit jako by se ptal někdo jiný.

„Někteří stihli utéct." Po chvilce ticha se skoro posměšně zeptal. „Hnusím se ti?"

Nezdvihla pohled, protože nechtěla vědět, jestli se mu v očích odráží stejné šílenství jako Gajeelovi. Pomalu pohybovala palcem na jeho dlani, než se zeptala. „Měl jsi k tomu důvod? Takhle se zachovat...?"

„Velmi dobrý." Chytil ji jemně za bradu. „Lucy."

Dál pozorovala jeho poškrábané a zašpiněné dlaně. Oteklé a do krve odřené prsty.

„Gajeel mi řekl spoustu věcí. A vím, že jsi měl plné právo udělat, co jsi udělal."

V jeho hlase zazní těžko potlačovaná netrpělivost. „Ale?"

„Ale nevěřila bych, že to sám sobě dovolíš." Konečně se na něj podívala.

Přisedla si blíž k němu, a dlaněmi mu přejela po tváři. „Co jsi to jen vyváděl. Vypadáš příšerně."

„Zachraňoval jsem svoje problémové děvče." Přitáhl ji k sobě a dlouze políbil. „Chyběla jsi mi."

„I ty mě."

Několik minut seděli v tichu.

„Nechápu, proč nás pořád sledovali. Nevím, proč už se nezastavili. Nakonec jsem pro ně nikdy nebyl nijak důležitý."

Nejen kvůli hořkosti v jeho hlase mu musela odporovat.

„Mýlíš se." Zdvihla k němu unavené oči a hrozně si přála, aby mu to nemusela říkat právě ona. „Jsi pro ně velmi důležitý."