Drakův polibek

Kapitola 12.

„Hoří!" To město hoří!"

Trhla sebou, když to řekl podruhé. Tentokrát v jeho hlase slyšela jasný náznak paniky. Natsu se rozběhl zpět do hradu. Povzdechla si. To je ale statečný drak. Princeznu nechá v lese a sám se běží schovat. Navzdory situaci se musela usmát. Potom rychle skopla boty a rozběhla se za Natsuem. Jestliže ho něco tak vyděsilo, neměla by ztrácet čas vtipy.

Na Valerion doběhla úplně bez dechu. Všichni byli na nohou. Hradního pána ale nikde neviděla. Odchytila jednoho z mužů a snažila se doptat, kde je. Pokud byl překvapený, že ji vidí zadýchanou, bez bot a před hradem bez doprovodu- nedal to na sobě nijak znát.

Odvedl jí do stájí. Celou dobu máchal rukama směrem k městu, jehož záře neustávala- spíš naopak. Pochopila, že se jí snaží říct, že Natsu odjel. Víc podrobností z něj ale dostat nemohla, stejně jako ostatní v hradě byl němý.

Vrátila se do hradu. Zašla do kuchyně, a když viděla, jak všechny ženy pracují, okamžitě se zapojila. Stáhla si vlasy do uzlu, přivázala zástěru a začala krájet šunku. Připravovaly obložené chleby, nevěděla, jestli pro lidi z města, nebo pro ty co se město snaží uhasit, ale připadalo jí, že je to přímo železná zásoba.

Zrovna se chystala začít krájet nový blok šunky, když do kuchyně vpadl Natsu. V ruce držel sedlovou brašnu a na tváři kromě sazí i nepříčetný výraz. Vlasy měl očouzené a zježené.

„Kde jsi? U draka všude jsem tě hledal! Musíme pryč."

Když se hned nepohnula, chytil ji za ruku a táhl ji nahoru do jejího pokoje. Tam jí prudce strhl zástěru a brašnu, kterou celou dobu nepustil, odhodil na postel.

„Dej si sem nějaké šaty. A rychle! Odjíždíme."

Natáhla k němu ruku. „To už jsi říkal. Co se děje? Co se stalo ve městě, co se děje teď. Mluv se mou..."

Zamračil se. "Zabal si. Odjíždíme."

Pak beze slova odešel.

Ohromeně zůstala stát. O nohu se jí otřel Štístko. Bůhví kde do té doby byl. Sklonila se k němu a vzala ho do náruče.

Nevěděla, co se stalo. Ale nikdy takhle Natsua neviděla. A děsil ji.

Nejlepší, co teď mohla dělat, bylo sbalit si, jak jí bylo řečeno. Přešla ke skříni a vybrala několik jednodušších šatů. Náhradní punčochy. Plášť, který ještě pořád nevrátila. Navrch přidala papíry, své kresby a uhly. Akorát končila když do pokoje přišla Rema. Byla velmi nervózní. Lucy si od ní nechala pomoct z večerních šatů do obyčejných hnědých, které měla ve městě. Přehodila si znovu přes ramena šál a pevně Remu objala. Doufala že se mýlí, ale možná to bylo naposled, co ji vidí. Potom popadla tašku a kotě a seběhla dolů do kuchyně. Přidala do brašny několik obložených chlebů, ovoce a kousek studené pečeně od večeře.

Vyšla pře bránu a málem narazila do Natsua a jeho koně. Přivázal beze slova tašku k sedlu a vysadil ji na koně. Vzápětí se na něj sám vyšvihl a vyjeli.

Nevěděla, kam přesně jedou, od Valerionu postupovali od města dál k lesům, zdálo se jí však, že postupují spíš do vnitrozemí. Už bylo dávno světlo, odhadovala, že už bylo i po poledni ale pořád bez zastávky pokračovali rychlým tempem. Cítila každou kost v těle, byla jí zima, ale bála se promluvit. Držela kotě na klíně a jen si přála, aby se nějak vrátili v čase. Do doby kdy tu byl její laskavý Natsu. Ten teď byl nahrazen někým napjatým a rozzlobeným a netečným.

Uvědomovala si, jak dobře se měla a jak laskavý k ní byl. Tahle jeho verze by ji v kopkách nechala shnít bez jediné výčitky.

To že se blíží noc, poznala jen díky tomu, jak se krajina kolem ní začala měnit. Poprvé jí ta změna vyděsila a sebrala jí všechnu naději, později ji už jen okouzlovala a brala ji jako součást svého života, něco pravidelného a dobře známého. Rituál, který se pořád opakuje-jako ranní káva, večerní sprcha, pečení cukroví před Vánoci.

Stromy kolem nich začaly ze své sytě zelené přecházet na růžovou nejrůznějších odstínů. Nebe nad nimi opět získávalo fialkový odstín. Vysoká tráva, kterou projížděli, modrala a prozařovala se drobnými zlatými a stříbrnými kvítky. Ta změna byla uchvacující. Jako kdyby se vypouštěla přehrada a každý kousek zasažený magickou vlnou okamžitě změnil barvu.

Aniž by si to uvědomila, nadšeně stiskla Natsuovi dlaň a obrátila se na něj. Chtěla mu říct jak je to nádherné, ještě lepší než z hradeb. Ale zarazila ji prázdnota jeho pohledu. Odtažitost a neúčast, kterou vyjadřoval celým svým tělem.

Naprázdno polkla, pustila jeho dlaň a stočila pohled zpět před sebe.

Teprve když se barva v krajině ustálila a začala být postupně zastíráno temnotou noci, zastavili. Natsu seskočil z koně, stáhl si plášť a položil ho na zem. Tentokrát nečekala, až jí pomůže. Sama sklouzla ze sedla a těžce dopadla ztuhlé nohy. Zkousla si ret ale ani nepípla. Udělala jeden, dva kroky směrem k plášti a nohy pod ní povolily. Než dopadla na zem, zachytili ji dvě silné paže. Zdvihla hlavu. Připravená čelit té prázdnotě v jeho očích, s jízlivou poznámkou- že se nemusel obtěžovat. Nevěděla, co čekala, ale stejně byla překvapená. Natsu brečel. Slzy mu kapaly na její dlaně opřené o jeho ramena.

„Omlouvám se." Z jeho úst to zaznělo skoro neslyšně. Vytřeštila oči a pokusila se od něj odtáhnout, ale on jí sevřel dlaně a zabořil jí tvář do ramene. „Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se!"

Nevěděla co jiného dělat než sevřít ho v náručí a kolébat s ním ze strany na stranu. Hladila ho zkřehlýma rukama ve vlasech. Cítil z něj kouř, pot a únavu. Cítila jeho zármutek, který jakoby neměl hranic. Nevěděla, jak dlouho seděli uprostřed lesa. Věděla jen, že v jednu chvíli Natsu drmolil svoje „Omlouvám se." A v druhé utichl.

Položila ho na plášť a pak přešla ke koni. Nohy zničené dlouhou cestou a navíc ještě sezením na zemi jí odmítali poslouchat, ale nakonec se jí podařilo najít čutoru. Namočila si lem šatů a otřela jím Natsuovi tvář od sazí a slz. Napila se, a potom se k němu stulila, zakryla je oba jejím pláštěm a usnula.

Jste úžasní! Díky za všechna přečtení a hlasy!