Drakův polibek

Kapitola 27.

Letěl trhavě. Co chvíli měl pocit, že spadne. Tupá bolest se proměnila v bodavou a let se stal nesnesitelným, ale zároveň jako by nic z toho nevnímal. Záleželo jen na ní a na tom že bude zase s ní. Pokud tam doletí včas. Pokud bude ona naživu. Nedovedl si představit, že už neuvidí její úsměv nebo že už s ní nebude mluvit.

Před ním se pomalu začaly objevovat věže Knighteru.

Zabije všechny, co mu budou stát v cestě. A jestli nebude na živu, tak je zabije všechny, ať budou po cestě nebo ne.

***

Temný hrad se před ním zdvihal z moře jako zpola potopená loď. Celé místo mu připadalo vlhké a odporné, a pokud by nemusel ani by se sem nepřiblížil.

Přistál kousek od hradeb, aby k sobě nepřitáhl pozornost a skryl se ve stínu.

Odlehlost hradu nijak nesnižovala dokonalost jeho obrany. Kromě hradeb zde byla masivní brána, střílny, padací most a mnoho stráží.

Stále ještě nevěděl, jak se zbavit křídel která mu zůstávala na zádech. Bolest nijak neustupovala a zabraňovala mu tak v jasném uvažování. Navíc si sám sebe nedovedl představit, jak nenápadně vklouzne do hradu s párem obřích křidýlek.

Možná mohl ještě počkat a zeptat se babičky jak se jich zbavit, nebo jestli zmizí. Protože babička očividně věděla všechno.

Posadil se na zem a zavřel oči. Snažil se uklidnit a vymyslet jak se dostane dovnitř.

***

Za chvíli se probudil. Netušil kdy usnul, ale věděl docela přesně, co ho vzbudilo.

Bolest v zádech tak nesnesitelná že si přál, aby umřel hned na místě a nemusel ji prožívat ani o minutku déle.

Křídla pomalu mizela a celé tělo se začínalo uklidňovat. Znovu se mu zpomalil dech a v zádech už cítil jen ozvěnu dřívější bolesti.

Halena zůstala ve vile a on měl na sobě jen krátké kalhoty. Chladný vzduch mu pomáhal se soustředit a ulevoval od posledních zbytků bolesti.

Ještě chvíli seděl na zemi a sledoval pohybující se stráže na hradbách. Snažil se zapamatovat, jak dlouho jim trvá, než se objeví.

Pak se mátožně zdvihl na nohy a došel k hradbám. Doufal, že když bude potichu a bude rychlý, nikdo si ho nevšimne a snadno pronikne do hradu. Nevěděl, kde přesně Lucy drží, ale rozhodl se, že začne v kobkách a bude pokračovat nahoru.

Počkal, až hlídka nad ním projde a pak začal pomalu šplhat. Šlo mu to dobře. Stejně jako tehdy když lezl na kostel v malém městečku. Aby z výšky mohl sledovat všechny obyvatele a najít pro sebe ten nejsilnější sen.

A teď byl tady. O pár měsíců později a šplhal po jiné zdi, ale důvod byl pořád stejný. Potřeboval ji najít. Protože bez ní nemohl být.

Lezl, co nejtišeji to šlo. Tiskl se břichem k hrubému zdivu a rozdíral si prsty do krve. Hlavně jen tiše a rychle. Zubatý vrch hradeb se rychle blížil a tak zpomalil. Snažil se spočítat, jak dlouho lezl a jak dlouho trvalo hlídce obejít hradby.

Zároveň ale pokračoval v lezení. Na okamžik zastavil a poslouchal. Neslyšel nikoho a nic. Rychle překonal poslední kus a přeskočil na druhou stranu hradeb. Ocitl se na dřevěném ochozu.

Dřív než se stačil napřímit, viděl za sebou muže s kopím. Zdálo se, že muž vzal hlídání hradeb jako možnost se vyspat. Natsuův skok ho ale probral. Snažil se teď natolik vzpamatovat, aby nevítaného návštěvníka zastavil.