Drakův polibek

Kapitola 2.

Když se poprvé probudila, chvíli věřila, že ještě sní. Brzy se ale všechno stalo tak skutečným, že musela připustit, že se jí to nezdá. Neskutečně ji bolela záda, byla jí zima a měla hlad. Naposledy jedla večer, bylo to včera, nebo předevčírem? Ztratila pojem o čase, věděla jen, že už tu je minimálně jeden den. Měla na sobě jen saténovou noční košili a ramínka, která obvykle elegantně splývala kolem nohou. Ale teď jen nepříjemně studila a neposkytovala žádnou ochranu před chladem. Od chvíle kdy se probudila, tu nikdo nebyl. A její cela, byla příliš malá na to, aby jejím prohledáváním zabila celý den. Na jednom kyblíku a trochu slámy nebylo nic mimořádného.

Často četla o středověkých praktikách věznění, o tom jak byli vězni týráni v nelidských podmínkách, o tom jak vypadaly jejich cely a musela připustit, že to působí vcelku věrohodně. Takže měla dvě možnosti. Byla kdesi ve středověku, nebo ji unesl nějaký fanatický šílenec, který se středověkem zaobíral. Stroj času ještě nebyl vynalezen, a druhá možnost byla silně nepravděpodobná. To znamenalo třetí možnost, a že se zbláznila. Tuhle možnosti již vyvrátit nemohla. A tak se alespoň pokoušelo někoho dovolat. Tiskla tvář ke zrezlým mřížím, které navzdory svému stavu držely pevně ve zdi, a zplna hrdla křičela. Volala o pomoc, prosila o slitování, vyhrožovala, nakonec i trochu brečela a slibovala. Nikdo nepřišel. Stěny byly k jejímu křiku hluché a těch pár krys co bylo zavřených s ní, ji ignorovalo.

Když už chtěla svoje snažení vzdát, a jít si sednout do rohu, ozval se skřípot dveří.

Dovnitř vešel vysoký mladík. Měl světle rudé, neposedné vlasy dlouhé kalhoty a přes ramena přehozený plášť se sponou ve tvaru draka, který si hryže vlastní ocas.

Položil k mřížím misku s hustou tmavou omáčkou, ve které plavaly kusy masa, zelenina a černý chleba.

„Najez se."

Ohromeně na něj pohlédla. Nebýt té spony, požádala by ho, aby ji odsud dostal. Ale ta spona vypadala příliš draze na to, aby byl nějakým obyčejným pacholkem. Musel to být Někdo vysoce postavený. Natáhla ruku po misce a vzala ji do dlaní. Byla ještě trochu teplá, a dušenina v ní příjemně voněla. Očekávala, že jí na poslední chvíli misku sebere.

„Tak jez. Než to vychladne."

Anebo ta spona byla poděděná. Jedna spona nic neznamená. Přitiskla se k mřížím a prosebně se na něj zahleděla.

„Dostaň mě odsud. Prosím."

Mladík se ušklíbl. „Na to zapomeň. Netahal jsem tě sem, jen abych tě zase pustil. Kromě toho zpátky nemůžeš. Cestovat můžeš jen jednou, a to už máš za sebou." Tak aspoň je jasné že ten blázen tu není ona. Možná jí přece jen unesl fanatický šílenec.

Bylo jí líto zahodit jídlo, ale v tu chvíli, měla větší vztek než hlad. Natáhla ruku a hodila po něm misku i s chlebem. Překvapivě mrštně uhnul a potřásl hlavou. „To nebylo moc chytré, tohle bylo tvoje jediné jídlo."

„Stejně dřív zmrznu tak je to jedno." Odsekla a odvrátila se od něj. Znovu si uvědomila, že má jen slabou noční košili. A pokusila se ještě víc schoulit. Zvědavost ovšem na okamžik zvítězila.

„Řekneš mi alespoň, kdo jsi?"

„Natsu Dragneel." Naznačil hlavou úklonu. „A tvé jméno?"

„Proč sis vybral zrovna mě a jak?" hlas se jí třásl zimou a strachy. Tenhle Natsu někdo ji mohl pozorovat celé měsíce. Možná nebyla jediná, koho unesl.

Naklonil hlavu na stranu. „Pozoroval jsem tě z věže." Na chvilku zaváhal. „Věděl jsem, že jsi ta pravá."

Pak se ale zamračil. „Ptal jsem se, jak se jmenuješ."

Byla strachy bez sebe, protože si uvědomila, že pocit že jí někdo sleduje, nebyl vymyšlený a taky proto že jeho slova byla děsivá a nedávala smysl. Chtěla si ale zachovat aspoň letmé zdání hrdosti. A tak odvrátila tvář od mříží a sotva šeptem odpověděla. „Vězni nemají jména."

Natsu se omluvně usmál. „Jistě, pak tedy pochopíš, že se k tobě i jako k vězni budu chovat."

Uslyšela zašustění látky a potom rychlé kroky zakončené prásknutím dveří.

Když se otočila, na zemi ležel rudý plášť, ještě naplněn teplem jeho těla a nasycen jeho vůní. Váhala. Hrdost nebo teplo. A co když je to jen nějaký hloupý trik. Plášť před ní rychle ztrácel zbytky tepla po svém majiteli a ona si uvědomila, že v saténové košilce uprostřed krysího hnízda a kamenných stěn zachová nějakou hrdost jen stěží. Protáhla ruku mezi mřížemi a vtáhla plášť dovnitř. Přehodila si ho přes ramena a zamířila ke svému rohu, třeba by se jí mohlo podařit utéct. Ale jen možná. Když si sedala, povšimla si malého okénka. Dalo-li se tomu vůbec tak říkat. Možná to dřív byla střílna.

Ale i přesto by jím mohlo být něco vidět. Zdvihla se na špičky a přitiskla tvář k vlhkému a drsnému kameni.

Okno bylo příliš malé, přesto zahlédla dostatek, aby pochopila, že útěk nebude mít žádný smysl. Vysoké a silné kmeny vybíhaly vzhůru jako paže, jejichž koruny se namísto prstů zatínaly do oblak. Každý list v mohutných korunách zářil sytě růžovou, a čím blíž byly k zapadajícímu slunci, a levandulovým oblakům, tím světlejší odstín měl.

Tráva v tmavě modrém odstínu vypadala jako moře rozlévající se všude kolem. Tu a tam se objevil drobný trs bílých květin, se zlatavými okraji. Skoro očekávala, že se objeví jednorožci.

Všechno tady, se zdálo být kouzelné a zcela nereálné.

Odvrátila pohled od nádherné krajiny a zavřela oči, aby zabránila slzám.

Ať už byla kdekoliv, na zemi rozhodně nebyla.