Drakův polibek

Kapitola 34. - 2. část

Ještě stále nechápal, co se to stalo. Bylo to jako lusknutím prstů, kdy se večeře změnila v noční můru. Zdálo se mu jako by byl mimo sebe, jako by se na celou věc díval z pohledu někoho třetího. Viděl sám sebe, jak nehnutě sedí na židli a za ramena ho přidržuje stráž, viděl Lucy, jak si chvějící rukou upravila sukni, když vstala, aby se nechala odvést. Kam vlastně?

Myslel, že i on bude potřeba, při tom nesmyslném pokusu o vytvoření dalších portálů. Ale jeho tu nechaly. Potřebovali jen ji.

Snažil se vymanit ze sevření, zatímco odváděli Lucy, řval a vyhrožoval, zatímco odcházeli ostatní hosté. Mířili k mostu mezi věžemi, možná chtěli sledovat, jak se láska jeho života změní v čirou energii, která obnoví všechny dřívější průchody mezi světy.

Jen při té představě ho to rvalo na kusy.

Trvalo jen chvíli, než pochopil, že co se rve na kusy, není jeho nitro, ale jeho záda. Kůže mu praskala a trhala se pod křídly, které se mu na zádech tvořily.

Bylo to skoro jako tehdy, když v jezerních osadách zarýval prsty do podlahy, jen to teď bylo rychlejší.

Nebyl jediný, kdo byl v šoku a příliš nechápal co se děje.

Muži, kteří ho drželi, uskočili, tomu pomalejšímu zůstal na tváři krvavý šrám.

Pozorovali Natsua který spadl ze židle na kolena a prohnul se v zádech. Mezi cáry jeho večerních šatů se lehce pohupovala dvě mohutná, ohnivě rudá křídla.

Stálo ho to dva hluboké nádechy, než se postavil. Zapotácel se pod neobvyklou vahou navíc a trochu se předklonil, aby ten rozdíl vyrovnal.

Přeměřil si muže před sebou a vykročil k nim. Neměl v úmyslu zaútočit na ně. Koutkem oka sledoval, jak si oba klekají na zem a sklánějí před ním hlavy.

Prošel mezi nimi rychlým krokem, vyskočil na zábradlí a pak seskočil dolů. Za chvíli už letěl vzhůru, podél věže.

Instinktivně tušil, že Lucy bude na vrcholu nejvyšší věže, kde t celé začalo. Odkud se jeho předci dostávali do jejího světa, a kudy za ní prošel i on.

Letěl celou věčnost, ale vlastně to byla jen chvilka. V letu a bolestí vnímal všechno trochu rozmazaně. Světélkující portál ale přehlédnout nemohl.

Snesl se na otevřený ochoz věže a s jistým uspokojením sledoval šok ve tváři strážných, ale i Lissany a otce.

Všichni sice sloužili rodině Draků, ale byl to spíš úcta k titulu než skutečná víra v Draky.

Ve skutečnosti tomu nevěřili, a tak očividný důkaz jako Natsuova křídla je děsil.

Jediný kdo nebyl překvapený, byla Lucy. Pramínky vlasů se jí uvolnily z úhledného účesu, ale zdála se být nezraněná.

Všiml si, že jeden ze strážných pustil Lucy a udělal krok dozadu.

„Natsu..." nebylo to víc než něžný šepot, ale stejně ji slyšel. A pak jeho záda rozervala nová bolest, křídla se vracela zpět, s praskáním se vpíjela zpět do něj a on stěží lapal po dechu. Prsty drtil kamennou zeď, ve snaze zachytit se než ho strhne proud bolesti.

A pak byla křídla pryč a on se musel zdi držet, aby neupadl a jen těžce oddechoval.

Než se vzpamatoval, před Lucy stál otec a vytrhl ji statečnějšímu strážnému a táhl ji k portálu. Natsu se rozběhl za nimi, pokud se to dalo nazvat během. Rozmazaně viděl, jak Lucy přes dlouhou sukni škobrtá a jak poklesla v kolenou, ale Igneel ji táhl dál.

Natsu otce předběhl, udeřil ho do tváře, pak odstrčil Lucy z jeho dosahu, aniž by viděl, kam jí posílá.

Chvilku se s otcem přetahoval a pak s ním praštil o zeď, až stařec ztratil vědomí.

Pustil ho a otočil se k Lucy.

Stála před portálem a světelné výboje ozařovaly její pobledlou tvář. Sledoval ji a v hlavě mu běželo jak je nádherná a jak si nic z tohohle nezasloužila.

Neměl tušení, nad čím přemýšlí, co chce udělat, nebo čemu chce zabránit.

Myslel teď jen na to, jak by bez ní mohl být. Nedovedl si představit den bez ní.

U draka, tolik se toho změnilo za tu chvíli, co byla v jeho světě. Nemohl jí nechat odejít.

A zároveň jediný způsob jak jí udržet v bezpečí byl, že jí odejít nechá.

V okamžiku kdy si konečně přiznal, co věděl dávno, málem se mu podlomily nohy. Všechno jako by v něm ztěžklo a každý krok byl neuvěřitelně namáhavý.

Ale muselo to být.

Musel ji nechat odejít. Jestli tu zůstane, nikdy ji nedovede ochránit úplně.

Možná až se vyrovná s otcem a se všemi ostatními, pak možná se mu i podaří dostat se za ní. Za ní do bezpečí.

Ale proč jen to je tak těžké, když ví, že má pravdu a že je to nejlepší cesta.

Nevěděl, jestli to pro co se v skrytu duše rozhodl, bylo správné. Co kdyby druhou cestu portálem nepřežila. Mohl ji roztrhat na kusy.

Nevěděl, jak by sám se sebou mohl žít, kdyby ji svým činem zabil, ale jeho Zlatovláska byla přece tak silná. Musí to zvládnout.

Nedovedl si bez ní svůj život, o mnoho delší než ten její představit.

Už byl téměř u ní, a pak Lucy udělala trhavý krok dál od portálu a pootočila hlavu. Po tváři se jí rozlil úsměv a on instinktivně pochopil, že ten úsměv patří jemu. Že se rozhodla se zůstat.

Lásko moje! Snad to řekl jen ve své představě, možná ani ne nahlas. Jak teď byl rád, že nebyl rychlejší a pak se za Lucy vynořila postava v růžovém. Strčila ji do zad a jemu se hrůzou zatmělo před očima, když viděl, jak Lucy padá do nitra víru.

Strčil do něj ruku a pokusil se jí ještě zachytit. Jen těsně minul její tápající prsty, které se otřely, a nakonec zachytili o jeho šálu. V prvním momentě myslel, že ho stáhne do portálu sebou, ale pak tlak kolem krku povolil a ve zmenšujícím se otvoru zmizela štíhlá paže jeho lásky, jeho šála a pak zůstala jen prázdná stěna.

Moji drazí, jsme na konci. Chtěla bych Vám poděkovat za podporu, krásné komentáře, hvězdičky nebo jen přečtení.

Jako malý dárek pro Vás přidám do konce týdne ještě epilog, pro romantiky :)

Ještě jednou děkuji, a zas někdy u nějaké povídky...budu se těšit <3