Drakův polibek

Kapitola 21.

Oběd probíhal na pláži. Seděli u provizorních stolků, alespoň lehce krytí listy stromů připomínajících palmy. Slunce teď pálilo k nesnesení a vzduch se chvěl horkem. I přesto ale oba oceňovali oběd, který jim připravil muž se zeleným copem. Nanosil na stolek tuhé a velké listy a na ně potom servíroval pokrájené ovoce, misku s medem, ve kterém byly zamíchané kousky mořské řasy. Misku s omáčkou a nakonec přinesl dvě upečené, naporcované ryby.

Než odešel, vysvětlil jim, jaké druhy ovoce připravil, co udělal s rybou, která se pekla v písku a neopomněl připomenout, jak vzácná pochoutka jsou řasy v medu. Nechali si donést ještě čistou vodu a potom se pustili do jídla.

Ulamovali si kousky ryby a namáčeli bílé a křehké maso do sladkokysele chutnající omáčky. Každé sousto se jen rozplývalo na jazyku. Potom si z překvapivě řídkého medu nabírali řasy.

K této části jídla se stavěla skepticky. Řasy doma příliš nemusela pro jejich chuť ale jako vše ostatní v tomto světě i řasy chutnaly úplně jinak. Natsu jí vysvětlil, že se řasy usuší na slunci. Celou dobu se potírají medem, jinak by se úplně rozsypaly. Stanou se z nich křupavé kousky, které se před podáním zalijí dalším medem. Bylo to rozhodně zvláštní jídlo, ale vlastně moc dobré. Snědli pár kousků a potom Natsu navrhl, že se půjdou projít. Vyčerpaně se zasmála. „V tomhle počasí. To snad nemyslíš vážně." Zdvihla si vlasy z krku, aby si ulevila od horka.

„Mezi stromy bude líp. Uvidíš." Odběhl ke stánku, rozhazoval přitom rukama a něco vysvětloval. Lucy si vyčesala vlasy do vysokého culíku a zatahala si za halenu, aby do ní vpustila trochu vzduchu.

„Nechal jsem zbytky těch ryb zabalit a vezmeme je pak domů pro Štístka." Sklonil se k ní a líbnul ji na čelo.

Potom si natáhl suchou halenu, ani si ji nezastrčil do kalhot a popadl list s ovocem.

„Pojď! Vezmeme si tyhle zásoby, abychom neumřeli hladem."

Rozesmála se a vykročila za ním.

Pomalu se nořili do lesa a uzobávali přitom ovoce. Bylo šťavnaté a osvěžující. Když dojedli, odhodil Natsu list do lesa a pak zavěšení do sebe bloumali lesem. Šli tiše, a jen si užívali vzájemnou blízkost. Zároveň ale nevěděli, co by měli říct. Lucy si přála vyprávět mu o svém světě, ačkoliv ani ne tak o sobě protože její život nebyl nijak zajímavý nebo šťastný. Bála se že jakékoliv vyprávění by ale stejně přineslo jako včera touhu ještě jednou se domů vrátit. Nechtěla ho rozhněvat a tak mlčela.

Natsu jí chtěl říct o své rodině. Znovu vyprávět o matce, mluvit o životě na hradě a jak je mu líp když je vedle něj. Ale jak by mohl. Jeho myšlenky se teď příliš ubíraly směrem, který nebyl bezpečný. Už od prvního dne co byl v její přítomnosti, to věděl. Byla pro něj důležitá. O tolik důležitější než co jiného. Nikdy jí nebude moci udělat Polibek. Nikdy ji nebude moci zabít. A ta představa, že by to byl on, kdo ji připraví o život... Nevědomky si ji k sobě přitáhl blíž, aby zahnal pocit bezmoci a samoty, který ho začal obklopovat.

Les před nimi se rozevřel a naskytl se jim pohled na rozpadlý kostelík. Tedy pravděpodobně kostelík. Zachovaly se jen tři neúplné kamenné zdi, trávou zarostlá podlaha. Uprostřed stál nahnutý kamenný oltář. Lucy se vymanila z objetí, přešla k oltáři a prsty přejela po vytesaném ornamentu. Snad nějaký liána. Klouzala prsty po drsném povrchu a snažila si místo představit v době, kdy fungovalo.

„Nevěděla jsem, že tady máte kostely."

„Nemáme. Tohle je místo kde se modlily oběti, které si přivedli z jiných světů moji předci. Bylo to ještě předtím, než tu vznikly jezerní osady. Měly určité výsady, do určité doby. Snad to bylo něco jako harém." Po tváři se mu mihla lehká červeň, ale hned byla pryč. „Někteří byli jistě i z tvého světa."