Drakův polibek

Kapitola 19.

Místnost se utápěla v šeru. Závěsy v jídelním sále, které bránili přístupu světla, zůstaly zatažené celý den. Byly zatažené od včerejší večeře. Nebyl nikdo, kdo by je roztáhl. Ráno, dříve než se jídelní sál připravil na bohatou snídani, služebnictvo zjistilo, že pokoje nečekaných hostů jsou prázdné. Stráže ani jejich pán tuto zprávu nepřijali nadšeně. Pro služebnictvo samotné to žádná nepříjemnost nebyla. Netušili, kdo na hradě zastavil, a jejich útěk brali spíš jako možnost pobavit se veselými historkami, a důvody které je k tomu vedly, či jakým způsobem uprchli a kdo to skutečně byl. Dříve než ale mohly vzniknout, stalo se služebnictvo součástí pátraní po zlatovlasé dívce, rudovlasém muži v bílé šále, koni a modrém kotěti. Později, po poledni se pátraní rozšířilo ještě na druhého koně a pozdě k večeru- téměř v noci bylo násilně ukončeno. Na hrad dorazil vysoký černovlasý muž se svou družinou.

Nechal se hned odvézt do přijímacího sálu, a jakmile zjistil, že důvod jeho příjezdu zmizel, rozzuřeně nechal všechno služebnictvo i stráž svázat na nádvoří hradu, a sám se ujal výslechu- teď už bývalého hradního pána.

Celý výslech probíhal právě v jídelním sále. Na stolním svícnu byly zapáleny svíčky, které byly na svícnu už den předtím. Většina už zhasla a část dohořívala, a neposkytovala proto mnoho světla.

Postačili ale k tomu, aby byl vidět nervózní muž na židli, který se snaží uhladit rozcuchané a splihlé vlasy, a popotahuje si za zlatem vyšívané šaty. Je vidět že má strach. U oken postávají dva mohutní muži. Ti mu strach nenahánějí. Děsí ho ten co je před ním. Dělí je jen deska stolu. Všichni z něj mají strach. Jejich oči se setkají. Jedny modré a vyděšené a druhé rudé a potměšilé.

Gajeel odhodí okousanou kost a jazykem si přejede zuby. „Prozradíš mi, jakým zázrakem se jim povedlo utéct?"

„Já to doopravdy nevím, můj pane!" Hlas se mu chvěje jak osika ve větru. Ještě včera se cítil jako nejchytřejší muž na světě. Ti dva k němu přijeli sami od sebe. Sami řekli, že zůstanou. Vše po čem toužil, bylo nadosah. Jak je možné že utekli. Co je k tomu vedlo?

„To ani já. Ale pochop... mým věrným tvrdíš, jak máš situaci pod kontrolou, jak je zdržíš. Prý jsi k nim poslal stráže, u brány jsi měl hlídku, no to mi řekni, k čemu ti všichni jsou." Zasměje se a je to smích, ze kterého stydne krev v žilách.

„Moje společnice je vyslechla." Zakoktá muž na židli. „Vím, kam se chystají vydat."

„Nevíš nic. Napovídal ti nějaké hlouposti. A i kdyby ne, tak ta holka je chytrá. Určitě to byl její nápad utéct."

Aniž by věnoval muži zhroucenému na židli další pohled, přejde po místnosti a zastaví se u okna. Prudkým pohybem roztáhne závěsy a zahledí se do krajiny.

„Mají náskok celou noc den. Teď už nemá smysl nikam vyjet, což jim dá další noc. Kromě toho ani nevíme kam, mohou být kdykoliv. Nic nevíš a jen mě zdržuješ." Otočí se na světlovlasého muže a krutě se usměje. „Dát jim takový náskok... to tě přijde draho!"

***

Dalšího rána vyjede z brány na most nepříliš početná skupina lidí. V jejich čele černovlasý muž s rudým pohledem.

A za jejich zády zůstává jen hořící sídlo plné duchů popraveného služebnictva a stráží. Na vrcholu této lidské pyramidy je na kůlu nabodnutý slabě sténající muž ve zlatě vyšitých šatech.