Drakův polibek

Kapitola 13.

Sluneční paprsky jí pošimraly na tváři a vytrhly ji z neklidného spaní. Podívala se na Natsua vedle sebe. Ještě spal.
Vedle jeho hlavy leželo stočené kotě. Fousky se mu ve spánku rozkošně pohybovaly. Potichu se zvedla. Tiše zaúpělakaždá kost v těle po nekonečné jízdě a ještě spaní na zemi protestovala proti pohybu. Naléhavě se ale potřebovala
vyčůrat a tak se přiměla k pohybu a za nejbližším stromem si ulevila. Zašla ještě kousek dál do lesa, jestli nenajde
nějaký potok nebo tůňku aby si mohla aspoň opláchnout obličej, ale nic nenašla ani neslyšela a bála se zajít hlouběji,
aby se neztratila. Navíc neměla tušení, jestli i v těchto lesích žijí vlci nebo medvědi a skončit jako něčí snídaně se jí
nechtělo.
Vrátila se k místu, kde byl jejich tábor, pokud se to tak vůbec dalo nazvat. Teprve teď si uvědomila, že večer
nepřivázala koně. Kam dala hlavu!? Bez něj se nikam nedostanou, rozhodně ne tak rychle. Prošla kolem něj, když šla
do lesa?
S hrůzou se dobelhala zpátky a málem omdlela úlevou, když viděla koně, jak se nevzrušeně pase. Došla k němu a
políbila ho na nozdry. Vzpomněla si, že by mohla povolit sedlo, aby měl trochu víc pohodlí. Tušila, že tenhle problém
byl aktuální asi před šesti hodinami, ale tehdy měla jiné starosti. Sehnula se a povolila sponu. Potom ze sedlové
brašny vyndala čutoru a svlažila si rty. Podepřela si hlavu dlaněmi. Šest týdnů a svět se jí obrátil vzhůru nohama. Jak
se to jen mohlo stát?
Zhluboka se nadechla. Na tohle neměla čas. Pořád ještě nevěděla, co se stalo. Co se stalo s jejím drakem. Ještě
jednou se zhluboka nadechla a vydechla. Prsty si projela vlasy, aby se zbavila drobných zacuchanin a přešla
k Natsuovi. Jestli jsou skutečně na útěku, nemůžou si dovolit vyspávat. Ráda by mu dopřála větší oddech, ale nebyl
pro to prostor. Sklonila se k němu a něžně mu přejela dlaní po tváři. „Natsu, vstávej, musíme pokračovat.“
Pomalu otevřel oči a zívl. Zakryl její dlaň tou svojí a spokojeně vydechl. Pohla palcem na jeho tváři a smutně se
usmála. „Musíme pokračovat.“
„Omlouvám se.“
„To už jsi párkrát říkal.“ Vymanila svoji dlaň z pod té jeho, a vstala. Z rychlého pohybu se jí zatočila hlava. Natsu byl
hned na nohou. „U draka. Jak dlouho už jsi nejedla? A já na takové věci nemyslel. Jsem to ale idiot. Sedni si sem,
něco najdu…“
„Natsu…“
„Ne nic neříkej, něco tady být musí, něco chytím a upeču, nebo najdu nějaké ovoce…“
„Sklapni už!“ zhluboka se nadechla, a když viděla šok v jeho tváři, přese všechno se rozesmála. „Já jsem jídlo vzala. Je
v brašně na sedle. Nějaké ovoce a maso, a zbyla ještě trocha vody. Chtěla jsem ti to včera říct, ale byl jsi tak
rozzlobený. Nebude to jako naše obvyklá snídaně, ale…“
Další slova nestihla, Natsuův šokovaný výraz zmizel, nahrazen něžným úsměvem a jeho rty se přitiskly na ty její. Prsty
jí vjel do vlasů, druhou rukou si jí přitáhl za pas.
Pokusila se ho odstrčit, ale neměla dost síly a dlaně jí zůstaly na jeho ramenou. Usmál se do polibku a pomalu se
odtáhl.
„Výjimečně nejsi problémová. Jsi úžasná.“
Pohladil jí po tváři, a došel pro jídlo. Lucy si přitiskla prsty na rty a konečně vydechla. Natsu vyndal ze sedlové brašny
ovoce a maso které zabalila na hradě. Chleby už byly trochu okoralé ale i tak byly vynikající.
V tichosti se najedli, podělili se o zbytek vody a potom Natsu odešel s čutorou do lesa. Na rozdíl od ní přesně věděl,
kde jsou.
Vyklepala plášť, chytila kotě, které se snažilo přeprat přerostlou květinu připomínající pampelišku, a pokusila se
zpátky utáhnout sedlo, ale neměla tušení, jestli se jí to podařilo. V hlavě se jí pořád promítal polibek a neuvěřitelně protikladné chování, které se Natsuovi povedlo během těch několika hodin předvést. Když se vrátil Natsu dotáhl
sedlový postroj a pomohl jí zpět do sedla. Byl to jako i předtím velice bolestivý zážitek.
Vyjeli ale tentokrát bez toho ostrého tempa. Svírala kotě v dlaních, aby náhodou nespadlo. Teď byla napjatá ona a
kdykoliv o něj jen zavadila, naskočila jí husí kůže.
Několik hodin jeli mlčky. Krajina kolem nich by téměř neměnná. Lesy, travnaté plochy žádné stavení na dohled.
Z ničeho nic jí Natsu objal kolem ramen. „Doběhl jsem do hradu a všechny vzbudil. Vyvedl jsem koně ze stáje a projel
se do města. Štval jsem koně jako šílený a když jsem projel hradbami, ocitl jsem se v pekle. Rozpoutal ho kvůli tobě
Gajeel. Protože jsem mu tě nedal. Všude byly plameny a křik. Stráže běhaly s vodou, a snažili se uhasit oheň, který
byl všude. I přes ten zmatek někteří pořád spali. Hořeli ve svých vlastních domech. Někteří se budili s nesnesitelným
řevem. Někteří se udusili kouřem, ještě než se vzbudili. V ulicích běhali koně, hořeli zaživa a ve svém bolestivém
šílenství šlapali po lidech kolem. Viděl jsem, jak rozdupali malé dítě, které nebylo dost rychlé. Myslím, že jsem začal
zvracet. Všechno se se mnou točilo. Když jsem to viděl…“ přerývaně se nadechl. „Říkal jsem si… že mi za to nestojíš.
Uhořeli kvůli tobě lidé, umřely kvůli tobě děti.“
Lucy si přitiskla ruku na pusu. Snažila se potlačit slzy, které jí tekly proudem.
Stiskl jí rameno. „Když jsem pochopil, že to byl Gajeelův plán jak tě získat, odlákat mě z Valerionu a mít tak volnou
cestu rozjel jsem se zpátky. V tu chvíli jsem měl strašný strach. Málem jsem umřel, když jsem tě nemohl nikde najít.
Když jsem tě objevil v kuchyni, všechny ty pocity na mě dopadly. Nenáviděl jsem tě v tu chvíli, ale zároveň jsem byl
tak šťastný. I s tou zástěrou jsi byla nádherná mimochodem. Ale v tu chvíli jsem byl jak smyslů zbavený. Dotáhl jsem
tě do pokoje a chvíli jsem opravdu myslel, že tě uškrtím. Že provedu Polibek hned tam. Ale zároveň jsem nechtěl nic
než tě chránit. Musel jsem od tebe pryč. Proto jsem tak rychle odešel z tvého pokoje. Potom jsme už jen museli
spěchat pryč z hradu. Nechápu, kde byl Gajeel, celou cestu jsem trnul strachy, že nás překvapí. Tolik věcí, na které
jsem v tu chvíli myslel. “
Sevřel ji ještě pevněji. „Tolik jsem se bál. A když jsme zastavili, nemohl jsem…se na sebe podívat. Nemohl jsem se ti
dívat do očí a ani teď nemůžu. Obvinil jsem tě ze smrti všech těch lidí, i když jsi o tom ani nevěděla, ale uvědomil
jsem si, že je to moje chyba. Říkal jsem si, že jsem tě měl nechat dole v té kobce. Nebo tě rovnou zabít…kdybych
nebyl takový zbabělec, nic z toho by se nestalo. Kdybych tě nechal v té kobce, nebo tě nenechal jet do města,
kdybych nenechal Gajeela jen tak odejít…Omlouvám se Lucy. Moc se ti omlouvám, že jsem ti to neřekl dřív a že jsem
se tak choval.“
Pokusil se jí setřít slzy, které jí ještě pořád nezadržitelně kanuly po tvářích. Dusila se pláčem a nebyla k utišení.
Co těch šest týdnů bylo pro ni? Ano unesli ji, ale žila si teď opravdu jako princezna. Ale co ti lidé ve městě? Lidé, kteří
ani nevěděli, že existuje. A teď byli mrtví. Malé děti. Nevinná zvířata.
Natsu jí chytil v pase a nadzvedl a přitáhl si jí do náruče. „Pořád jsem zbabělec, měl jsem si to nechat pro sebe. Teď se
zbytečně trápíš i ty.“ Obtočila mu ruku kolem krku, druhou si přidržovala kotě na klíně a zabořila mu tvář do ramene.
Hladil jí po vlasech, po zádech, po tváři, dokud se nepřestala otřásat pláčem. Pak už jen mlčky strnule seděla a
nepřítomně hleděla před sebe.
Lesní pěšina se před nimi začala měnit na širokou cestu. Les začal ustupovat a vystřídaly ho hory a okraj moře. Na
chvíli zastavili, napili se a dojedli jídlo, které jim zbylo.
Do večera dojeli podél moře až k malému skalnímu městečku. Od moře vedl až do nitra města protáhlý most, který
byl zdoben mohutnými sochami. Draků, rytířů, vzpínajících se koní.
„Tohle je sídlo jednoho z mých vazalů. Je mi zavázán. Zůstaneme tady pár dní a pak se přesuneme.“
Přikývla, příliš vyčerpaná pláčem a všemi událostmi, než aby odpověděla.
Jízda přes most byla zdánlivě nekonečná. Za jiné situace by asi obdivovala mohutnost mostu a jeho zachovalost. Teď
je bezmyšlenkovitě dělala kroužky na Štístkově kožíšku a na půl ucha poslouchala Natsua který se jí snažil potěšit
útržky informací ze své kultury. Vyprávěl o sochách, které most lemovaly, o tom že se jedná o původní obyvatele a
krále Ignisu, že mluvili dávným dnes už zapomenutým jazykem, kterým byla napsaná i kniha v jeho pokoji. Dnes už
podle něj v Ignisu existovala jen hrstka lidí, která jazyk ovládala.
Když přejeli tři čtvrtiny mostu, začala se otevírat mohutná brána na jeho konci. Vyjela z ní skupina strážných v brnění
a mezi nimi muž na bílém koni. Byl to už na první pohled mohutný muž s blonďatými vlasy po ramena, v bohatě
vyšívaném plášti. Z blízka byl poznat modrý odstín jeho očí a trochu orlí nos. Jakmile se proti sobě zastavili, muž se usmál. Lucy se pod jeho pohledem a úlisným úsměvem vůbec necítila dobře. Zatahala za Natsuův plášť. Chtěla mu
říct, jak špatný z toho má pocit, a že nejrozumnější by bylo odjet.
Ale Natsu hleděl zpříma před sebe. Vlasy ještě pořád začouzené a rozcuchané. Zpocený, unavený a přesto z něj
vyzařovalo tolik moci a síly.
Olízla si rty špičkou jazyka a zdvihla bradu bojovně dopředu. Natsu nepotřebuje ustrašenou hromádku neštěstí.
Pustila plášť svého draka, a napřímila se.
Natsu naznačil úklonu hlavou. „Zdravím tě. Máme za sebou dlouhou cestu a ještě delší před sebou. Byl bych ti
vděčný, kdybys nás nechal několik nocí u sebe přenocovat.“