IN LOVE✔️

1

Chloe

Je pondělí. Což znamená, že je škola. Teď sedím ve třídě a čtu si svojí oblíbenou knížku. Mám hromadu oblíbených knížek a vždy je střídám. Dokážu i sama o sobě říct, že jsem šprtka. Hodně se učím, ve škole nemám žádné špatné známky a hlavně to učení mi nevadí někdy mě to i baví. Jo takže jsem asi šprtka. Ale je mi to fakt jedno.

,,Hej Chloe!" Ozvalo se moje jméno a já hned zvedla pohled od knížky a podívala se na toho, kdo mě volal. Byla to největší fiflena z naší třídy. Má úplně všechno. Má strašně bohaté rodiče takže když něco chce tak hned to má. Byla jsem, ale překvapená že zrovna ona na mě mluví. Nikdo se mnou ve třídě nemluví. Jenom třeba když dostaneme nějaké práce ve dvojci nebo ve skupině tak se mnou musí mluvit, ale oni ví, že jsem chytrá takže to všechno na mě hodí a pak celou tu práci dělám já.

,,Ano?" Zeptala jsem se. ,,Nepřijde ti to nechutný?" Uchechtla se a celá třída úplně zmlkla a koukala na nás dvě. ,,A co?" Nechápala jsem. Vůbec jsem nevěděla o čem to mluví. ,,Tobě opravdu nepřijde nechutný nosit celý tři měsíce stejný otrhaný kalhoty a jenom dvě trička?" Zasmála se. Ou tak o tohle tu jde. Sklonila jsem hlavu a podívala se na svoje staré jeansy.

,,Ty opravdu nemáš jiné oblečení?" Zasmála se. ,,Ne" šeptla jsem a celá třída se začala smát. Chtělo se mi hrozně brečet. Nebavili se se mnou, občas na mě divně koukali, ale posmívání to se mi děje poprvé.

,,Vůbec se nedivím, že s tebou nechce nikdo sedět. Musíš nechutně smrdět když tohle pořád nosíš" uchechtla se a pak se začala už bavit s ostatníma, ale určitě to bylo o mě.

Zvedla jsem se ze židle a hned běžela pryč ze třídy. Na chodbě jsem narazila do nějakého kluka, který byl fakt hezký. Měl nádherný oči a prostě vypadal strašně úžasně. Ale on se na mě ani nepodíval, jemně mě od sebe odstrčil a šel dál.

Doběhla jsem na záchodky, zavřela se v jedné kabince a rozbrečela se.

Možná bych se mohla představit, ale můj život není nic zajímavého. Jsem taková troska. Jmenuji se Chloe Davis a je mi 16 let. Chodím na střední školu do prvního ročníku. Bydlím v San Franciscu. Mám tři sourozence a máme jen tátu. Maminka nám zemřela před třemi lety, měla rakovinu. Mám o rok starší sestru a pak mám dva brášky. Jsou to dvojčata a těm je 9 let. Se sestrou jsme vyrůstaly normálně s tátou a mamkou. Potom se naši rozvedli takže jsme zůstaly jenom s mamkou. Potom, ale po pár letech se jakoby zase potkali a počali dvojčata. Ale táta s náma nebydlel. Prostě se mamka s tátou vyspala, ale táta se pak odstěhoval pryč ze San Francisca. Věděl o tom, že mamka čeká děti, ale vykašlal se na ní a na nás se taky vykašlal. Potom mamka umřela a my jsme dva měsíce bydlely v dětském domově. A pak sociálka zjistila, že se táta vrátil zpátky do San Francisca a že by bylo lepší kdyby jsme byli u táty a ne v dětsáku. Ta blbá sociálka si ani nezjistila jak táta žije, jestli má peníze nebo tak. Takže jsme teda skončili u něj v péči. A teď bydlíme s ním v bytě, kde jsou tři místnosti. A nemáme peníze.

Náš byt obsahuje obývák spojený s kuchyní. V obýváku má vlastně i táta ložnici.  Potom je koupelna se záchodem. A pak je jeden pokoj, kde bydlíme my všichni čtyři. Takže tam jsou dvě palandy, dva stoly s tím, že se tam vždy střídáme, jedna skříň pro všechny a pár hraček pro kluky. No a to je všechno. Klidně bych byla radši v dětském domově než být v tom bytě, kde se všichni čtyři trápíme. Hlavně kluci. Táta nemá peníze ani skoro na jídlo takže moje sestra musí chodit na brigádu a platit jídlo a táta platí nájem a věci do školy pro kluky. Takže tohle je můj život. Jak jsem říkala prostě troska.

Ahoooj tak je tu další příběh. Už jsem to prostě nějak nemohla vydržet. Potřebovala jsem to už napsat a vydat jinak by se stalo, že bych to zapomněla. Takže už je to tady teď. Ale myslím si, že Vám to asi nevadí. Budu hrozně moc ráda za vaše názory. Snad se Vám příběh bude líbit. Teď tady skoro ještě moc není, ale stejně budu ráda, když budou nějaké komentáře. Mám Vás ráda.❤️❤️❤️