Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 5.

(Fotka nahoře znázorňuje mou představu, jak Jeonggukovy křídla vypadají, alespoň tedy vzhledově.. Barevně jsou stále tmavě zelené, ale nechtělo se mi to moc editovat. ':D Pokud máte ale o jeho křídlech svou představu, neberu Vám ji ^^ Vaše představivost je Vaše ^^)

Seokjin rychle kovové kleště stáhne k sobě a nespokojeně mlaskne. ,,Nic nevydržíš..! Snaž se sakra!" Zavrčí a znova mu k boku, na to samé místo, přiloží rozžhavený znak podkovy.

Jeongguk okamžitě vykřikne bolestí a hned na to cítí přicházející úlevu. Jeho tělo ochabovalo, oči se mu zavřely, mozek přestal vnímat okolní svět. Upadl do bezvědomí. A nebo ne?

TAEHYUNG P.O.V
,,Taehyungu dělej..! Máme zůstat v utajení a ty se tu zastavíš v prostředku chodby.." Napomenula mě Yuni, která už byla za rohem a čekala tam ukrytá na mě, mezitím, co jsem si já vše důkladně prohlížel a hledal něco podezřelého. Povzdechl jsem si a rychle došel za ní.

,,Hledám něco podezřelého.. máme toho přeci zjistit co nejvíce."

,,Někdy vážně nechápu, jak zrovna ty můžeš být profesionál, když děláš.. Tohle.." Rozmáchla rukama a projela mě pohledem. Jen jsem pokrčil rameny.

,,To ani já ne.. Ale zatím mi vše prochází a stále jsem vážený..!" Zazubím se na ní nevinně, načež ona jen pokroutí hlavou a s menším povzdechem se vydá dál.

Procházíme takhle ještě několik dalších uliček, které se v chodbě objevily, ale jen do té doby, než uslyšíme křik. Hlasitý, ale velmi krátký.

Podívám se na Yuni, která mi pohled opětovala. Když však zjistila, na co myslím, záporně zakroutila hlavou.

,, Proč?! Musíme tomu člověku pomoct přeci..!" Zamračil jsem se a rozhodil rukama.

,,Ne, Tae.. Jsme tu kvůli informacím, nic jiného by nás zajímat nemělo." Povzdechla si Yuni a smutně se na mě pousmála.

,,Na tohle vám kašlu.. Vždyť byla jasně slyšet bolest v tom křiku..! Nemůžeme ho tam nechat trpět, zatímco si tu budeme sbírat informace!" Zvýšil jsem trochu hlas. Nebylo přeci správné, abychom tam toho člověka nechali, když určitě trpí.

,,Yuni..? Tak mě napadá.. Když tam půjdeme, můžeme získat nějaké informace.. Může tam být něco, co nám řekne něco víc, než jen jedna objednávka.." Zkusil jsem jí domluvit, ale věděl jsem, že i tak je to vlastně pravda.

Viděl jsem na Yuni, jak se na chvíli zamyslela. V očích se jí objevily malé jiskřičky a pokývala hlavou.

,,Máš pravdu Tae. Jdeme!" Zavelela a oba jsme se rozeběhli k místu, odkud jsme slyšeli křik. Bohužel už se žádný neozýval a tak bylo těžší najít tu správnou místnost. Dopomohli nám v tom ale dveře. Všechny byly zavřené, až na jedny.

Pomalu jsem vykoukl zpoza rohu a vykulil oči.

Za dveřmi do místnosti se nacházeli všemožné věci, které bylo pravděpodobně těžké sehnat a ke všemu vůbec nepatřili do výzkumné laboratoře. Mimo jiné na zemi však ležel muž v bílém dlouhém plášti, vedle jeho pravé ruky ležely kleště a nějaký malý znak.

Muž, jež ležel na zemi, měl vepsaný strach ve tváři a díval se vzhůru. Nad ním se totiž skláněl mladík s havraními vlasy a děsivým úškrnem na rtech. Ze zad mu vyčnívala dlouhá, tmavě zelená křídla. Mezi jednotlivými peříčky občas proběhl zlatavý pramínek.

Jelikož ten chlapec stál čelem ke mně, mohl jsem si tak bez problémů povšimnout dvou zašitých ran na břiše a černého znaku na jeho levém boku, přesně takového, jaký ležel na zemi.

Yuni, která se také po chvíli podívala, na tu scénu zůstala koukat stejně překvapeně, jako já.

,,Hmmm.. mám hlad. Strašný..! Nechtěl by jsi mi něco dát?" Zasmál se ten mladík a křídla kolem sebe ovinul. Byla to krása. Nikdy jsem nic takového neviděl, určitě musela být hebká.

Ovšem tu krásu ničil ten pohled na místnost a celou scénu, která se před námi jevila.

,,Jídlo ti přinesou.. Na pokoj." Řekl vystrašeně muž na zemi, avšak i přesto jsem v jeho hlase slyšel něco jiného. Nedokázal jsem ale rozpoznat, co to bylo.

Napjatě jsem to vše sledoval. ,,Ah.. Někdy ti to moc nemyslí.. Myslel jsem něco tvého. Co třeba játra? Ummmh.. Ta by byla dobrá..!" Mlsně se olízl, avšak jeho jazyk byl strašně dlouhý a hlavně špičatý. Znova jsem vykulil oči a němě pootevřel ústa.

,,Tae.. Měli bychom jít..!" Zašeptala vyděšeně Yuni a zatřásla mi s rameny. Záporně jsem zavrtěl hlavou a nehnul se ani o píď.

,,J-játra?! Nemůžeš mě zabít!" Vzdoroval hned muž a z rohu místnosti se najednou vynořil někdo další. Bělovlasý malý muž. Ve tváři neměl vůbec vepsaný strach. Spíš se všemu vysmíval.

,,Seokjin má pravdu.. Nemůžeš ho zabít. Takové monstrum jako ty si totiž nezaslouží ani žít.. A když už ano, měl by jsi poznat jen to nejhorší. Neznamenáš v tomhle světě nic, ani rodiče jsi neuchránil.. Srabe..!" Prskl mladíkovi do tváře a uchechtnul se.

Nespouštěl jsem z nich zrak. Hrozně mě zajímalo, co bude dál. Mladík zatnul ruce v pěst a hrdelně zavrčel. Zvedl hlavu k nově příchozímu muži a propálil ho pohledem. Jeho tělo bylo celé ztuhlé od toho, jak se snažil ovládnout své emoce, avšak tomu moc nezabránil.

O pár vteřin později se totiž místností ozvala rána a bělovlásek byl přiřazen na zdi. Jeho krk pevně svírala mladíkova ruka a oči měl dokořán otevřené.

_______________________________________
Ahojkyyy! ^•^ další kapča na světě.. Vydala bych to i včera nebo dnes ráno, ale bohužel mi to nějak nešlo. Nevím, co jsem s tím měla, ale teď už by to mělo být dobré ^^

Enjoy!