Kapitola 48.

980 95 15
                                    

,,Zabijte ho!!" Zakřičel nějaký hlas, který jsem však neslyšel moc dobře. Můj křik plný bolesti to totiž nedovoloval.

Trvalo snad jen pár vteřin, než se s mým křikem spojil další. Drápy z mého lýtka zmizely, tudíž tak krvi uvolnily větší cestu. Aniž bych přemýšlel o tom, co se děje kolem, jsem se rychle přetočil na záda a lýtko si chytil oběma rukama, snažíce se zastavit krvácení.

Ovšem, že to nepomáhalo, ale mohl jsem dělat něco jiného? Jedině tak řvát bolestí, nic víc. Přes slzy jsem viděl, jak ke mně přiklekly dvě osoby. ,, Musíme mu to ošetřit a zašít, nevypadá to vůbec hezky." Mé ruce někdo z rány odstranil a následně mi k lýtku byla přivázaná nějaká látka, která měla krvácení alespoň trochu zastavit.

,,Honem, vem ho! Za chvíli ztratí vědomí!" Zakřičel nějaký hlas z dálky, ale už jsem opravdu vnímal jen okrajově. Té bolesti na mě bylo moc. Oddal jsem se temnotě a konečně se uvolnil.

~~~

Probudil jsem se a zaskuhral. Nehorázně mě bolela hlava kvůli pláči. Oči mě pálily, ale i přesto jsem je nechal otevřené a zvedl se na lokty. Pohlédl jsem na svou nohu. Od kolene ke kotníku na pravé noze jsem měl velkou vrstvu obvazu.

Lehce jsem nohu natočil do strany, ale okamžitě to zabolelo, tudíž jsem toho nechal. Místo nohy jsem si začal prohlížet místnost kolem mě. Bylo to tu úplně jako v nemocnici. Bílé stěny i strop, bílé povlaky na peřině, polštáři i matraci, bílá postel a všechno ostatní vybavení bylo též v bílé barvě.

Najednou se otevřely dveře a v nich stanul Seokjin. Jakmile si všimnul, že jsem vzhůru, přišel až k mé posteli. ,,Jak se cítíš?" Optal se a celého si mne prohlížel.

Nadechl jsem se a odpověděl: ,,Asi dobře? Nevím přesně. Bolí mě hlava a pálí oči z toho pláče. Ta noha mě také bolí při sebemenším pohybu." Souhlasně pokýval hlavou.

,,To vše je pochopitelné. Proto máš na stolku vedle postele prášek na bolest hlavy s vodou.." Uchechtl se a já se poprvé podíval na stolek. Opravdu to tam bylo.

,,Budeme ti muset dát berle, abys mohl vůbec nějak chodit. Rány byly příliš hluboké na to, abys na nohu mohl normálně došlápnout. Zanícení však nehrozí a kromě několika stehů je vše normální. Zatím máš jen obvaz, ale uvidíme, jestli nebude lepší ti dát rovnou sádru. Utlumilo by to bolest při větším nárazu. Nechám to asi na tobě."

Vše jsem pozorně poslouchal a jen pokyvoval hlavou. ,,A Jeongguk..?" Nedalo mi to a musel jsem se zeptat. Bál jsem se o něj.

,, Věděl jsem, že se zeptáš," ušklíbnul se a přisunul si židli k mé posteli, na kterou si následně sedl. ,,Jeongguk je momentálně mimo stav nějakého dalšího ohrožení. Bylo dobře, že jste sem dorazili. Nechat to tak další den, zemřel by nehledě na to, že má v sobě tvora, který mu pomáhá. Též by ho to zabilo."

Se zatajeným dechem jsem ho vyděšeně pozoroval. ,,Tvor v jeho těle se rozmnožil.. To je ten důvod, proč zvracel další jeho příslušníky. Byla to ještě mláďata. Šli za živinami, a jelikož neměli pojem o tom, co je pro ně nejlepší, usadili se v jeho žaludku, kde konzumovali jídlo, které sám snědl. Postupně by mu to ale zničilo celý žaludek."

Na chvíli se odmlčel a odkašlal si. ,,Tvor v něm se nemohl rozmnožit jen tak.. Usuzuji proto, že musel pozřít... Sperma. U toho tvora je rozmnožování jedno. Stačí mu k tomu i trocha lidského spermatu."

Zbledl jsem. Jung ho jistě znásilnil. Zatnul jsem čelisti a snažil se působit v pořádku. ,,Všechna mláďata jsme z jeho těla odstranili, takže je opět v pořádku. Právě teď odpočívá na pokoji hned vedle tebe. Je možné, že bude chvíli trvat, než se probere. To, co musel snášet, ho jistě unavovalo a před operací musel být, samo sebou, uspán. Večer tě za ním pustíme."

S tímto se zvedl ze židle a chtěl odejít. Musel jsem ho však zastavit. ,,Seokjine..?" Zašeptal jsem, protože jsem se musel velmi přemáhat, abych se k tomu vůbec dostal. On se ke mně s tázavě pozvednutým obočím otočil.

Pousmál jsem se a vyslovil pouhá dvě slova. ,,Děkuji ti." Zavřel jsem na chvíli oči a zhluboka se nadechl a zase vydechl. ,, Máš za co. Udělal jsem to prve ze zvědavosti a touhy po dalším poznání. Možná jsem se ale nakonec i slitoval." Uchechtl se a nervózně se poškrábal na zátylku. Musel jsem se též usmát.

Pomohl nám oběma. I když nemusel.

_______________________________________

Páni, jsem ráda, že jsem tuto kapitolu ještě stihla dopsat.. Jsem sama nesmírně unavená, tudíž vám všem přeji dobrou noc a kvalitní spánek <3

Hope  [j.jg x k.th] ✔Where stories live. Discover now