Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 46.

,,Můžu si jít prosím lehnout? Není mi nejlépe..." Prosebně jsem se na oba podíval a bylo mi v tu chvíli naprosto jedno, že jsem Yoongiho vyrušil z jeho záživného, a jistě i vtipného, vyprávění. Musel jsem co nejdříve pryč, dokud jsem nějak schopen všechno vnímat bez problémů.

,, Jasně Ggukie. Chceš pomoct? Nemám ti přinést nějaké léky? Vodu?" Zahrnul mě hned Tae otázkami a já svraštil obočí. ,,Ne.. Jen si půjdu lehnout." Zašeptal jsem a zvedl se z gauče. Ihned se mi zamotala hlava a tak jsem se musel přidržet opěradla, abych nespadl. ,,Mám jít s tebou?" Ozval se naopak Gi. Záporně jsem pokroutil hlavou. Bylo by namáhavé teď něco říct.

Motavými kroky jsem nějak opustil místnost a dostal se až do pokoje pro hosty, kde jsem předtím přebýval. Zavřel jsem za sebou, došel k posteli, na kterou jsem si lehl, a z plic vypustil přebytečný kyslík. Tak strašně moc mi bylo špatně. Nejen, že se mi motala hlava a pulzovalo mi v ní bolestí, ale měl jsem pocit, že se brzy pozvracím, do čehož mě chytly křeče v břiše.

Zabalil jsem se do přikrývky a udělal ze svého těla malé klubíčko. Křečovitě jsem zavřel oči a čekal, kdy usnu, či se mi alespoň uleví. Jak spánek, tak ani úleva od bolestí však nepřicházela. Bylo to čím dál tím více horší, až jsem každou chvíli kňučel bolestí a v očích se mi hromadily slzy.

Více jsem své paže ovinul kolem kolen a pokoušel se zhluboka a uvolněně dýchat. Má snaha mohla být jakkoli velká, ale stejně by to nepomohlo. Znova jsem zakňučel a převalil se z jednoho boku na druhý. Nemohl jsem svou pozornost přesunout nikam jinam. Mou mysl pohltila jen ta neuvěřitelně velká bolest a nedovolila mi myslet na něco jiného.

Nehty jsem si ryl do kůže pod koleny, až mi to přinášelo další bolest, ale tahle byla oproti té první uklidňující. Příjemnější.

Dech jsem měl zrychlený a přál si už konec. Bůh ví, jak dlouho to ještě potrvá. Je to snad nekonečné. Alespoň se to takové tedy zdá.

Najednou křeče začaly ustupovat, až přestaly úplně. Hned jsem se o něco uvolnil a zhluboka se nadechl. Byla to taková úleva. Byl jsem vděčný. Ne však na dlouho.

Vykulil jsem oči, vystřelil do sedu a i přes všechnu tu bolest vyběhl do mé menší koupelny, kde jsem se okamžitě sehnul k záchodové míse. Má ústa opouštěly dávivé zvuky spolu se vzlyky, z očí mi tekly slzy. Opět jsem zvracel tu podivnou a nechutnou hmotu. Proč já?

Když to bylo konečně vše, roztřeseně jsem se natáhl ke splachovadlu. Dalo mi práci, než jsem ho vůbec pořádně zmáčkl, ale přeci jen se mi to povedlo. Rychle jsem sklopil to víko dolů a lehl si na studené kachličky. Už jsem jen brečel. V hlavě jsem si říkal, že nesmím vyšilovat. Že bych měl zůstat v klidu. Pomohlo to ale? Ne.

Byl jsem z toho vyřízený akorát ještě více než teď. Jednou rukou jsem se tahal za vlasy, zatímco tou druhou jsem se objímal kolem trupu. Nechápu, co jsem provedl tak hrozného, že jsem si zasloužil tohle všechno.

Ani už nevím jak, ale podařilo se mi na těch kachličkách usnout. Pravděpodobně jsem byl moc vyčerpaný, a to ve všech směrech. I když jsem to však nevnímal, byl jsem rád. Nemusím si tak uvědomovat tu bolest, která mé tělo svírala.

~~~

,,Jeonggukie..? Jeonggu-.. Jeonggukie!!" Slyšel jsem z dálky a následně mnou někdo zatřásl. Zoufale jsem zakňučel a snažil se otevřít oči. ,,Bože Ggukie! Co je ti?!" Opět někdo promluvil a mně se konečně podařilo pootevřít oči. Vyhledal jsem pohledem tu osobu a zjistil, že je to Tae.

Vypadal zděšeně a starostlivě zároveň. Jakmile si všiml, že ho sleduji, chytil můj obličej do dlaní a hladil mne po lících. ,,No tak... Jeonggukie, co se ti stalo?" Viděl jsem v jeho očích odlesky slz, které se mu do nich vehnaly. Jen jsem znovu zakňučel, jelikož jsem se nepřiměl k ničemu jinému. Byl jsem unavený.

,,Bože..." Trhaně se nadechl a odvrátil hlavu ke straně. Všiml jsem si však, jak mu několik slz stéká neposedně po tvářích. Posmrknul a natočil hlavu zpět ke mně. ,,P-pojď.. Odnesu tě" Pustil můj obličej a jednu ruku mi vsunul pod kolena, zatímco tu druhou pod lopatky.

O chvíli později už mě tisknul ke své hrudi a vycházel se mnou v náručí do pokoje. Opatrně mě položil na postel, a když se narovnával, chytil jsem ho rychle za ruku. Znova se mi udělalo špatně. ,,T-t-tam..." Špitnul jsem velmi tichým hláskem a následně zakňučel, když se můj žaludek stáhl v křeči.

Tae ke mně vyděšeně shlédl. ,,C-co? Co tam?" Ohlédl se ke dveřím a zpět na mě. ,,J-jít..." Zašeptal jsem opět. Pravděpodobně mu to stačilo k nějakému pochopení. Rychle mě k sobě opět přitiskl a rychlým krokem vešel zpět do koupelny. Prstem jsem roztřeseně ukázal na záchod. Bez řečí mě před něj položil a zvedl mi to vrchní víko z něj.

Ustoupil ode mně a nechal mi tak prostor. Nejdříve jsem tam jen tak seděl, nakloněný přes mísu. Nakonec se mi přeci jen otočil žaludek vzhůru nohama a já začal zvracet. Trvalo to několik dlouhých minut. Když jsem se však podíval dovnitř, opět tam byl další ten tvor. Béžový. Vhrkly mi slzy do očí a začal jsem vzlykat. Proč se to děje?

_______________________________________

Dobré poledne! <3

Máte nějakou teorii, co by se tak mohlo dít v Jeonggukově těle?( ͡° ͜ʖ ͡°)