Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 30.

Po vydatné snídani jsme každý šli do svého pokoje. Jednak se převléknout a jednak spáchat ranní hygienu. Bylo těžké Gguka přesvědčit o tom, že v jeho pokoji nikdo nečeká na jeho přítomnost, aby ho následně odvlekl pryč, ale přeci jen se to podařilo.

Ve svém pokoji jsem se hned ponořil do svých myšlenek o tom, jak se chovám v jeho přítomnosti. Jak přemýšlím, vnímám, co bych kolikrát rád udělal. Bylo až nadmíru zvláštní, jak se mé chování a přístup k ostatním změnil, když vstoupil do mého života.

Dovolím si i říci, že jsem o pár kapek opatrnější, než kdy dřív. Nehrnu se úplně do všeho a dokonce i přemýšlím nad tím, co vlastně řeknu. Dřív tomu tak nebylo. Pomalu mě mění, avšak mi to nevadí.

Oddal jsem se víru myšlenek tak hluboce, že jsem se nesmírně lekl, když na mém rameni přistála čísi dlaň. Cukl jsem sebou a jen tak tak potlačil vyjeknutí. Srdce mi jako na zavolanou začalo splašeně bít.

Zjištění, že to bylo jen to stvoření, díky kterému jsem se vlastně ve svém myšlení ztratil, bylo více než úlevné. Hluboce jsem si oddechl a přiložil si dlaň k hrudi. ,,Vylekal jsi mě," konstatoval jsem a zlehka povytáhl koutky úst do úsměvu.

,,J-jo.. Omlouvám se." Zachraptil mi v odpověď a bylo vidět, jak v sobě potlačoval bolest, jež dozajista bubnovala v celém jeho hrdle. Opět jsem nemohl popřít tu obrovskou lítost vůči němu.

S povzdechem jsem si ho přitáhl k sobě do objetí. ,,Tak moc rád bych vzal tvou nynější bolest na sebe, aby ses nemusel tak trápit. Omlouvám se, že jsem tu nebyl dřív. Přišel jsem až moc dlouho..." Mumlal jsem mu do vlasů a pevně ho objímal kolem trupu.

,,Tae.. To je přeci.. V pořádku. Nemusíš se za nic omlouvat," odkašlal si a sám se ke mně ještě více přitulil. ,,Byla má chyba, že jsem se hned vrhl dolů s očekáváním tvého příchodu.. Že jsem nebyl schopen utéct nahoru a zamknout se v pokoji. Mohl bych dostat medaili za své otupené myšlení." Zakroutil nad tím hlavou a povzdechl si.

,,Jeonggukie.. Já se tu nechci hádat, ale v tomhle nemáš pravdu. Také bych se vrhl hned dolů bez přemýšlení. Nic si nevyčítej.. Měl jsem si tě více hlídat." Zamumlám znova v nesouhlas a pohladím ho po páteři.

,,Budu dnes muset zase pryč. Nenechám tě tu ale samotného, takže zavolám jednomu kolegovi. Má syna asi o dva roky staršího, než jsi ty. Určitě si ale budete rozumět..! Navíc.. Byl tam, kde ty," pousměji se trochu smutně. ,,Ale Tae..! Bude úplně cizí." Zakňučel Ggukie a zaklonil hlavu, aby se mnou mohl navázat oční kontakt.

Od srdce se zasměji a pokroutím nad ním hlavou. ,,Musíš se s někým seznámit, jelikož já u tebe stále být nemohu. Navíc jeho syn je hodný, neboj se. Už jsem ho párkrát viděl." Pocuchám mu vlasy a zakřením se. Nakrčí nespokojeně nos a něco si pro sebe zamručí.

,,Půjdu mu zavolat, vydrž tu chvíli.." Usměju se a propustím ho ze svého objetí. Z nočního stolku seberu svůj telefon a po jeho odemčení si v kontaktech najdu zmíněného kolegu. Vytočím jeho číslo a po pár zvonění už se s ním domlouvám.

~~~

Domem se rozlehl pronikavý zvuk zvonku a já se podíval na Gguka. Zvedl jsem se ze sedačky, na které jsme doteď oba seděli, a dojdu otevřít vchodové dveře. Hned na mne vykoukne usměvavá tvář modrovlasého a rozčepýřeného chlapce. ,,Zdravím! Snad jsem tu správně za Kimem Taehyungem..?" Nepřestával se usmívat, nad čímž jsem se uchechtl a následně pokýval hlavou. ,,Jsi tu správně Yoongi, tak běž dovnitř. Ggukie tě už čeká," vstřícně se uculím a pustím ho dál.

Zavřu za ním dveře a zavedu ho až do obýváku. ,,Jeongguku!! Tak to s tebou tu budu?!" Rozzářil se chlapec, no Jeongguk se netvářil ani trochu šťastně. Celý zbledl a vykulil oči. ,,Ty?!" Vyřkl nevěřícně a podíval se na mě vyjukaným pohledem. ,,Tae! Vždyť on je hrozně moc hyperaktivní! Já to tu nezvládnu, ještě mě tu zabije tou svou pozitivitou.." Zafňuká a prosebně na mne hledí. Zasměju se a pokroutím hlavou.

,,Zvládneš to. Pozitivita ti jen prospěje, to mi věř. Půjdu se teď převléknout do uniformy a pak sem ještě přijdu, než se vytratím, ano?" Řeknu k oběma chlapcům a ti jen pokývou hlavou. Yoongi horlivě a Jeongguk zase pomalu a nevěřícně. Vyběhl jsem nahoru do pokoje a začal se soukat do úzkých kalhot, trička a lehké mikiny. Kolem pasu jsem si připl opasek, na kterém spočívala jedna z mých zbraní a dva pásy s náboji.

JEONGGUK P.O.V
Nervózně jsem seděl na sedačce a hrál si s prsty. Hlavu jsem měl sklopenou a ze samé nervozity si kousal spodní ret. ,,Je to už pár dní, co jsme se neviděli.. Upřímně jsem si ani nemyslel, že se tak ještě někdy stane, jelikož jsi mi pak zmizel z dohledu a ke všemu jsi nebyl vůbec výřečný..!" Trochu se zasměje a hodí sebou na sedačku vedle mě. Střelím po něm pohledem a zamumlám něco v souhlas.

,,A pravděpodobně nejsi výřečný ani dnes.." Dodá si spíš pro sebe, ale i tak se to dá zaslechnout díky tichu kolem.

_______________________________________

Ahoj! ^^ Znova jsem se v této části krapet zasekla, ale poté jsem si našla potřebný klid na přemýšlení a rozepsala se ^•^ Psala bych i dál, ale řekla jsem si, že vás nebudu trápit zdlouhavým obsahem jedné části a rozdělím si to na dvě ':D

Mám dnes nějak velmi pozitivní náladu, tak třeba tu další kapitolu vydám ještě dnes ^^

Purple u!