Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 51.

,,Za co.. To bylo?" Svraštil jsem čelo. ,,Ummh.. Ani nevím, zkrátka jen tak?" Zasmál se a došel si sednout vedle mě. Nenápadně jsem ho celou dobu sledoval, aby nebyl až moc blízko. Nasucho jsem polkl, když jsem si všiml jen malinkaté mezery mezi našimi stehny.

Nechtěl jsem ho odhánět dál a tak jsem se snažil věnovat jen dění v televizi. Vládlo mezi námi napjaté ticho. ,, Baví tě to..?" Natočil ke mně hlavu a já se na něj též podíval. ,, Nevím, nemůžu se nějak moc soustředit.." Povzdechl jsem si a zabořil se více do opěradla sedačky.

,,Jsi odtažitý." Začal náhle. Rychle jsem po něm opět střelil vyplašeným pohledem. ,,C-cože..?" ,,Jsi odtažitý.. Proč?" Kousl jsem se do rtu. Co mu mám teď asi říct?

,,Bojíš se mě?" Povzdechl si a mohl jsem v jeho očích vidět nevyřčenou bolest. Zahanbeně jsem pokrčil rameny. Neměl jsem se ke slovu, natož pak větě. Uvažoval jsem.

,, Proč se mě bojíš? Říkal jsem ti přeci, že se bát nemusíš, ne mě!" Zavřel jsem oči. ,,Odpověz mi alespoň, hm?" Lehce mě jeho stálé otravování začalo štvát. Stěží jsem to v sobě udržel. Zhluboka jsem se nadechl a opět vydechl. Potřeboval jsem do klidu. Hned.

,,Tae..."
,,Žádné ,Tae'! Proč se mě bojíš Gguku, proč? Copak jsem se snažil málo..? Snažím se málo?"
Nechtěl jsem odpovídat, ale co mi v jeho případě zbývalo. Je to tvrdohlavý tvor, to už jsem poznal, a očividně teď není vůbec ve své náladě. Bojím se hádky.

,,N-ne. Nic takového..." Špitnu tiše, jako bych mluvil sám se sebou. Cítil jsem se vůči němu provinile. ,,Já...
P-promiň!" Vyhrknu a urychleně se zvednu ze sedačky, abych se mohl rozeběhnout do svého pokoje. V očích mě štípají slzy a je marné je zahánět zpět. Ony sami si najdou cestu ven.

Ani se neohlížím, co jsem tím Taemu způsobil. V tuto chvíli jsem byl rád, že nemůže běhat, protože mě tak nezastihne. Zabouchnul jsem dveře, zamkl je, a svezl se po nich zády na zem. Složil jsem hlavu mezi kolena a objal je pažemi. Slzám jsem nijak nebránil, ale přesto jsem v sobě dusil jednotlivé vzlyky. Jsem tak moc slabý.

Vypustil jsem ze sebe všechno. Přestal jsem se bránit, přestal jsem bránit svému tělu. Podřadil jsem se sám sobě. Netrvalo dlouho a já cítil změnu. Měnil jsem se na to nenasytné něco. Monstrum. Zavyl jsem bolestí, když se má křídla stále zvětšovala. Již dávno mělo být vše v pořádku.

Přepadl jsem na všechny čtyři a bolestně se prohýbal v zádech a následně hrbil. Nehty jsem zatínal do podlahy a pevně k sobě tiskl oční víčka. Nepomáhalo to. Všechny svaly v těle jsem měl napjaté.

Mohl jsem slyšet klepání na dveře a Taehyungův vyděšený hlas, ptající se na můj stav a prošení o vstup dovnitř. Mé levé předloktí, na kterém bylo tetování dvou peříček, bylo v jednom ohni. Ta bolest všeho byla až neuvěřitelná.

Několik dlouhých minut jsem se stále kroutil v bolestech. Taehyung zněl doslova zoufale, ale v tu chvíli jsem se o to nezajímal. Když vše ustalo, s velkou ránou jsem dopadl na zem. Byl jsem přímo vyčerpaný. Nechápal jsem, proč se to dělo, co se vůbec dělo. Byl jsem mimo.

Po levém předloktí mě šimrala tekutina, která stékala volně po mé ruce. Ohlédl jsem se po něm. Obě peříčka nenesla svou obvyklou šedou až černou barvu. Jejich obvod a každý nakreslený detail byl pokryt krví. Jako by mi je někdo obkresloval něčím ostrým.

Svědilo to. Dlouho jsem se přemáhal, abych se nedotýkal žádné z ranek, či ran. Ani tak jsem to však později nevydržel a celé předloktí si začal horlivě škrábat. Krve jen přibývalo. Donutilo mne to k dalším slzám, ale nemohl jsem přestat. Byla to jistá úleva, i když více bolestivá.

Čelo jsem si opřel o podlahu a nehty na pravé ruce si do předloktí zarýval více a více. Již to nebyly pramínky krve, které pomalu dopadaly na zem. Byly to obrovské kapky, dopadající jedna za druhou. Louže na podlaze byla stále větší, až se dostala k mému čelu, které okamžitě pohltila svou barvou. Mé červené vlasy dostaly ještě tmavší nádech a lepily se k sobě. Zavřel jsem oči. Nemohl jsem se na to dívat.

Někde v koutu mysli jsem věděl, že musím přestat, hned teď. Věděl jsem to, ovšem nedokázal jsem se k tomu přinutit. Bylo to snad šílenství, jež mě k tomu donutilo. Z mých zad stále vyčnívala obrovská křídla, ale to bylo vše z proměny, co mi zůstalo.

Opět jsem vzlykal. Byl jsem zamčený v pokoji, nikdo mne nemohl zastavit. Sám jsem nad sebou neměl kontrolu a Taehyung se sem jen tak nedostane. Nemůže.

Levou ruku jsem sevřel v pěst. Úleva se míchala s bolestí, která pomalu začala převládat. Nebylo to už tak uspokojující. Potřeboval jsem nutně přestat, krve, které se dostalo z mého těla ven, bylo poměrně velké množství. Začínala se mi z té ztráty motat hlava.

Lehce jsem nadzvedl hlavu ze země a otevřel oči. Tmavá a hustá krev. Byla všude pod mou hlavou, u mé ruky, všude, kam se jen dostala. Praštil jsem hlavou o zem. Pár kapiček krve se rozprsklo po mém obličeji, do mých očí. Párkrát jsem zamrkal, ale to bylo vše. Znova jsem hlavu ze země nadzvedl a nechal jí volně dopadnout na zem.

Opakoval jsem to. Hlava mne bolela, levé předloktí též. Kdyby mě někdo takto viděl, nazval by mě bláznem a zavolal do ústavu. Sám jsem si připadal jako blázen. Blázen, kterému není pomoci, je zoufalý, a sám sobě nebezpečný. Pousmál jsem se. Byl to chabý úsměv plný bolesti a škodolibosti.

,,Diaeli..."

_______________________________________

Zapomněla jsem se v psaní, takže je to o stovku slov delší ':D Doufám, že vám to nevadí ^^

Vzpomínáte, kdo je Diael? Pokud ne, pojmenoval tak Jeongguk tvora ve svém těle.. :D

Jinak.. Ozval se jeden človíček, tudíž jeho volbu beru v potaz a konec bude oddálen o několik kapitol. ^^ Uvidíme, kam až se dostaneme :'D

Užívejte dne!! <3