Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 47.

Tae ke mně hned přišel a začal mě útěšně vískat ve vlasech a hladit po zádech. Musel se však podívat do záchodu, jelikož s tím přestal a snad ani nedýchal. Rukou jsem roztřeseně spláchl, sklopil víko a položil si na něj hlavu. ,,Co to.. Co to bylo?" Zašeptal očividně zděšeně Taehyung a já k němu unaveně vzhlédl.

Nechtěl jsem si to přiznat, ale musím za Seokjinem. Jedině on totiž může zjistit, co se se mnou děje. ,,S-Seokjin.. Za ním.." Tae na mě vyděšeně zíral. ,,Jet za... Ním. Musíme," vypravil jsem ze sebe nějak, aby mě pochopil, ale on zakroutil hlavou. ,, Nemůžeme za ním přeci jet! Vždyť... Vždyť ti ubližoval..!"

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. ,, Mám to... V těle. On pomůže." Zašeptal jsem a cítil, že pravděpodobně opět usnu. A opravdu. Ani jsem si nevšiml, kdy, ale po chvilce jsem přestal vnímat.

TAEHYUNG P.O.V
Mám jet za Seokjinem poté, co jsem ho nechal okusit záchodovou vodu? Jde o Jeongguka, to by přijmout mohl. Ohlédl jsem se po Ggukiem, jelikož byl podezřele ticho. Přestal jsem na chvíli dýchat a rychle k němu přiklekl.

Oddechl jsem si, když jsem nahmatal jeho tep a jeho dech byl také v pořádku. Spí. Odhrnul jsem mu vlasy z čela a vzal si ho do náruče. V pokoji jsem ho položil na postel a vyndal ze skříně tenkou mikinu, do které jsem ho opatrně oblékl.

Rychle jsem ho poté přemístil do auta na zadní sedačky, kde jsem ho nějakým způsobem připoutal pásy, aby nespadl do prostoru mezi sedačkami. Sám jsem usedl na místo řidiče a se zasvištěním pneumatik se rozjel k laboratoři. Celou cestu jsem Ggukieho musel kontrolovat ve zpětném zrcátku, abych měl jistotu, že se nic nezměnilo.

Zaparkoval jsem skoro u budovy, vylezl z auta, popadl Jeongguka a rozeběhl se dovnitř. Před vchodem mě zastavila však ochranka. ,,Sem nemůžete pane." Oba si drželi vážné výrazy bez jediné emoce. Zamračil jsem se.

,,Mám tu schůzi.. Schůzi s panem Kim Seokjinem." Vyhrknul jsem to první, co mi vlezlo na mysl. Jeden z nich o něco více sklopil zbraň k zemi. ,,A on?" Pokývl k Jeonggukovi hlavou a já se na něj podíval. ,, Kvůli tomu tu jsem. Pustíte mě už, sakra?" Zamračil jsem se ještě více a po povolení vstupu rychle běžel dál.

Musím ho jen najít. Minule byl v nějaké kanceláři, myslím. Schody jsem bral po dvou, div jsem o ně neskopnul, a kontroloval každé dveře, které jsme minuli. V duchu už jsem se modlil za to, aby tu doopravdy byl.

,,Seokjine!!" Zvolal jsem na něj, když jsem ho konečně spatřil na jedné z chodeb. Prudce se zastavil a s nemilým výrazem se ke mně otočil. ,,Co tu chceš?" Zavrčel a pozvedl výše bradu.

,,Jeongguk... Zvrací nějakou.. Hmotu, či co. Nevím, co to je. Říká ale, že to má v sobě a že za tebou musíme jet." Vychrlil jsem ze sebe rychle a viděl, jak se v Seokjinově tváři mihlo překvapení a zvědavost. Začal jsem se o Ggukieho lehce bát.

,,Jde okamžitě na sál. Pojď za mnou." Pokynul mi rukou a bez nějakého čekání se vydal pryč. Rychle jsem se sebral a šel za ním. Vešli jsme do jedněch dveří a mně bylo nakázáno položit Jeongguka na operační stůl. Udělal jsem tak a o pár chvil později se do místnosti nahrnulo několik dalších lidí v rouškách, gumových rukavicích a modrých plandavých oblecích.

Vyhnali mě za dveře s tím, že musím počkat venku. Frustrovaně jsem si povzdechl a zajel si prsty do vlasů, za které jsem zatahal. Opřel jsem se o zeď, po které jsem zády sjel až na zem. Tam jsem také zůstal sedět a kousal se nervózně do rtu.

Snažil jsem se pochytit každé jedno slovo, které bylo v místnosti vysloveno, ale nedařilo se mi.

~~~

,,Do prdele, zavřete ho tam už!!" Zakřičel Seokjin a já se celý napnul. ,,Ne, ne, ne! Jděte od něj co nejdál! Minhyuku, ty ho chyť! Dej ho do té nádoby, než tu někoho zabije!" Rozšířily se mi zorničky. Zabije?!

Nastalo ticho. Zvedl jsem se a přitiskl se ke dveřím, ke kterým jsem dal ucho. To ticho bylo až moc podezřelé, sršelo z něj něco špatného.

Dveře se rozrazily a já narazil do zdi. Vypustil jsem ze sebe bolestný sten a svezl se na zem. Zvedl jsem hlavu, ale hned jsem toho zalitoval. Přede mnou stálo černě zbarvené monstrum. Spodní čelist přerůstala tu horní, přičemž polovinu jeho obličeje zakrývaly dlouhé a ostré zuby, ze kterých kapaly kapky krve.

Uši jako elf, velké bílé oči bez duhovky a zorničky. Místo nehtů šedé drápy, na nohou to samé. Nevrle na mě vrčel. Jako bych byl v transu, ze kterého mě probudil až jeho řev. Zatřásl jsem hlavou, rychle se zvedl a a běžel pryč od něj.

Vykřikl jsem, když mé lýtko pohltila ostrá bolest a já padl k zemi. Drápy toho čehosi byly hluboko pod mou kůží a nedovolovaly mi tak běžet dál.

Tvor za mnou opět zařval, více do mě drápy zaryl a přitáhl si mě k sobě. Křičel jsem neuvěřitelnou bolestí, která mě sžírala.

_______________________________________

Zdárek! ^^

Také někdo kouká na Strážce galaxie? ('∩｡• ᵕ •｡∩')