Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 49.

JEONGGUK P.O.V
Konečně domů. Strávili jsme tu v laboratoři opravdu hodně dní. Taehyungova rána se nechtěla více hojit, jednu chvíli mu to dokonce otékalo a rána se zanicovala, i když byla vždy pečlivě očištěna. Nikdo tomu nerozuměl. Teď je ale vše v pořádku a oba můžeme jít domů.

Dorazil jsem k Taemu do pokoje a přisedl si k němu na postel. ,,Už půjdeme?" Zvedl ke mně pohled a jen mi tiše pokýval hlavou. Poslední dny nebyl moc výřečný, ale nehrabal jsem se v tom. On mi dříve také nechával prostor, když jsem k němu přišel.

Z ticha nás vyvedlo až zaklepání na dveře. Dveře se pootevřely a do nich vpadla hlava Yuni. Oběma nám zamávala a otevřela dveře dokořán.

Celé mé tělo se napnulo. Za ní stál Jimin. Ten Park Jimin, který mě tolik zničil. Překvapeně na mě upřel zrak, zatímco já se začal nevědomky třást.

,,Ggukie, hej..!" Slyšel jsem Taeho hlas z dálky. Najednou jsem měl v ústech nehorázně sucho. Pokroutil jsem hlavou a rychle vstal. Couval jsem stále vzad, dokud jsem nenarazil do zdi. Sesunul jsem se po ní na zem a opět kroutil hlavou. ,,N-ne... Já.. j-já nechci! N-nechci, prosím!!!" Naříkal jsem a z očí se mi začaly kutálet slzy.

Něco mě k sobě přivinulo, ale ani zpola jsem to nedokázal vnímat. Byl jsem oddán panice, jež mě zachvátila. ,,No tak Jeonggukie, všechno je v pořádku, ano? Jsem tady s tebou, shhh," konejšil mne daleký hlas. Bylo to příjemné, nechal jsem se tím pomalu, ale jistě omamovat.

Schoulil jsem se dotyčnému do náručí a nejraději bych úplně zmizel. Byl bych neviditelný. Nemusel bych snášet to, co právě teď musím. Všechno by bylo zajisté lepší, alespoň v to tedy doufám.

Trvalo mi velmi dlouhou dobu se uklidnit. Setřel jsem si ze zarudlých očí poslední zbytky slz, jež se přelily přes okraj. Pohlédl jsem zpět ke dveřím, ovšem mé oči se zastavily jinde. Na nemocniční posteli. Oba tam seděli a pozorovali mne. Naskočila mi z toho husí kůže. Tak nepříjemné.

,, Už je to vše v pořádku, jo?" Dostal jsem sladkou hubičku do vlasů a přivřel nad tím oči. Na chvilku mě to vyvedlo z přemýšlení o tom, co tu ti dva dělají.

,,Tae.. Tady s Miniem jsme se přišli podívat, jak se vám daří, když už můžete jít.. Chtěli jsme se také zeptat, jestli s něčím nechcete pomoct, rádi pomůžeme!" Usmála se přívětivě Yuni a s ní i Park. Byla to však osoba, které jsem nevěřil. Nebudu mu věřit ani ten úsměv. Za vším mohou být jen sprosté lži. ,,Vzali bychom cokoli," přitakal jí ještě a objal jí kolem pasu.

,,Cokoli..?" Optal jsem se, předstírajíc zájem. Jen mi přikývl na souhlas. ,,V tom případě sbal sám sebe a nech mě v klidu žít..." Založil jsem si ruce na prsou. Očividně jsem ho pobavil. ,,To byl dobrý vtip Ggukie! Tak co, vážně ale nechcete s ničím pomoct?" Přelétl pohledem ze mě na Taeho a zpět.

,, Myslím, že Jeongguk se necítí ve vaší přítomnosti zrovna nejlépe. Nebo možná spíš v té tvojí," upřel zrak na Parka a podezíravě si ho prohlédl. ,,Znervózňuješ ho a má z tebe strach. To tebe jsme přeci viděli v té místnosti, než jsme Gguka zachránili!" Více jsem se k němu přitulil a čekal.

,, Proč jste tu spolu, Yuni?!"
,,Scházíme se... Už déle."
,,A také nás napadlo se na vás přijít podívat. Pracuji tu, tudíž se ke mně vše dostalo."

,,N-nechci ho tu..." Schoval jsem se Taemu do hrudě a chytil se jeho trička. Začal mě vískat ve vlasech. ,, Nemyslím si, že něco takového je dobrý nápad. Ničíš ho, to jen tak nespravíš. Nechte nás v klidu odejít. Jděte pryč," promlouval Taehyung klidným hlasem, ale mohl jsem z něj cítit všechny pocity, které hlavně souzněly s těmi mými.

,,Ale Tae..! Jsme tu kvůli usmíření, copak to nejde?" Yuni si zoufale povzdechne a pak slyším jen tiché šeptání, když se domlouvá s Parkem.

,,Jeongguku, chtěl jsem se spřátelit. Chtěl jsem ti dokázat, jak mě to vše mrzí a chtěl jsem také, abys mi zač-" ,,Ticho!" Zatnul jsem čelisti otočil se k němu čelem. ,, Chtěl jsi mi ukázat něco, co není pravda..! Nic tě nemrzí, nechtěl ses spřátelit, nic. Jsou to jen sprosté lži! T-tak přestaň. Vypadni a-a už mi nelez do života!!" Složil jsem hlavu do dlaní a rozvzlykal se. Nechápal jsem, proč musím být tak slabý.

,, Slyšel jsi? Jdi pryč Jimine.. Hned." Chvíli se nic nedělo, bylo ticho. Taehyung ke mně ale dolezl po čtyřech a pevně mě objal. ,,Sssshh.. Jsem tu s tebou Ggukie, jsem tu s tebou." Políbil mě do vlasů a kolébal se mnou ze strany na stranu.

Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a smáčel mu slzami tričko. Objal jsem ho kolem pasu a více si ho k sobě přitáhl. Dveře bouchly. Pravděpodobně odešli. O trochu více jsem se uvolnil, ale neustále jsem vzlykal. Pravděpodobně nemůže být hezká chvíle, po které by nenásledovala ta špatná. U mě očividně ne.

_______________________________________

V první řadě přeji všem dobré ráno ^^

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem tuhle kapitolu vytvořila (a že s ní nejsem spokojená ani teď..), ale něco se mi povedlo! Přijde mi, že ke konci je to jeden velký cringe, ani nevím proč, ale.. Asi holt nejsou všechny dny plné přání :'D

Také musím oznámit, že za pár hodin odlétám na týden pryč, tudíž nevím, jak to bude s mou aktivitou. Snad se mi podaří někdy něco sepsat ^^

Užívejte dne!