Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 8.

Upozornění: obsah tohoto dílu je z většiny nevhodný pro slabé povahy a hlavně děti pod 13 let! Mně samotné se v některých chvílích zvedal žaludek už jen při tom pomyšlení.. Čtěte jen na vlastní nebezpečí..!

Pro ty, kteří tu zůstávají.. přeji příjemnou zábavu! ^•^

Ostré jehly se mi začaly zabodávat do kůže a později procházet skrz ní, když mi Jimin k ústům ten ,úžasný' předmět stále více přitlačoval. Bolelo to. Ten otupující a přesto bodající pocit prostupoval celým mým tělem. Kousek po kousku.

,, Otevři tu hubu, než tě k tomu sám přinutím..!'' Zavrčel na mě naštvaně a snad i netrpělivě. Udělal jsem tu největší chybu.

Otevřel jsem ústa s tím, že se na něj osočím s nějakým argumentem. Nedošlo mi však, že když ústa otevřu, bude mít možnost k tomu, mi ostnatou kuličku narvat pomalu až do krku. Hned jak to ale udělal, jsem si vše uvědomil a vykulil oči bolestí. Kulička byla jehlami doslova obalená a proto mi rozdrásala horní patro až do krve. Jazyk jsem měl zajisté také lehce probodaný, místy snad i více. Chuťovými pohárky jsem mohl cítit kovovou pachuť své vlastní krve.

Nemohl jsem nic dělat. Kdybych ústa zavřel, pravděpodobně by mi ty jehly probodly jak jazyk, tak i horní patro a kovová kulička se mi tak zasekla v půli cesty ke spolknutí. I to jsem ale neudělal. Zaprvé bych nějakým způsobem musel alespoň lehce přivřít ústa a zadruhé by se mi zanedlouho kulička zasekla někde v krku, pokud bych jí tedy dokázal vůbec polknout tak, aby se do krku dostala.

Rozhodně jsem byl teď v koncích. Oči jsem měl stále zeširoka otevřené a hleděl před sebe. Po tvářích mi opět tekly proudy slz, ostatně tak, jako vždy. Krev, která se mi hromadila v ústech se buď dostala až do mého hrdla a následně sklouzla až do žaludku anebo se přelila přes můj spodní ret, stekla po bradě a kapala na zem, či na mé tričko. Byl jsem zoufalý.

Celé tělo jsem měl napjaté a čekal snad na nějaký zázrak, který byl ovšem nemožný. Jimin to vše tiše sledoval, očividně spokojen s tím, že mi dokázal kuličku do úst dát, ale nespokojený tím, že se zdráhám jediného pohybu či dobrovolného polknutí.

Setrvávalo to tak několik dalších desítek minut, než jsem se k něčemu odvážil. Pokusil jsem se vyslovit prosbu, aby to vyndal, ale místo toho jsem cítil ty ohavné ostré špičky jehel, jež se zabodávaly hloubš. Zajíkl jsem se. Mým tělem následně projela další vlna bolesti.

Jiminovi to však pravděpodobně přestalo stačit a tak udělal věc, která mi ukázala, že tato bolest byla stále jen jako jemné pohlazení. Vzal mou hlavu do dlaní a stiskl mi čelisti k sobě.

V tu chvíli jsem věřil, že toto stvoření bylo splozeno, vytvořeno, sesláno, říkejte tomu, jak chcete, samotným ďáblem. Dech se mi snad na několik vteřin zastavil, zorničky se mi zúžily a z hrdla se mi vydral zvuk původu neznámého. Z části to znělo, jako vrčící majestátní vlk, z části jako když vykřiknete pod vodou a jako když by vám stále docházely hlasivky a poté se znova obnovovaly. Z té poslední části to však byl chvílemi až pisklavý řev, který nevím, odkud pocházel.

Neměl jsem však čas se něčím takovým zabývat. Ne v tuto chvíli. Ústa se mi okamžitě zaplnila další krví a jelikož jsem nemohl nijak vysvobodit své čelisti z jeho stisku, byl jsem nucen vše spolykat. Už to tolik ani nevadilo. Kulička byla zabodnutá v mé ústní dutině a proto se nemohla také dostat dál. Nehorázně se mi ale zvedal žaludek. Řekněme si, komu by taky ne. Nepiju místo horkého čaje teplou krev a místo vody zase krev studenou.

Nemohl jsem to v sobě udržet a všechen obsah mého žaludku se rázem octl v mých ústech. Začal jsem se tím vším dusit. Bylo toho až příliš na to, abych to mohl udržet v ústech a počkat, dokud mě nepustí.

Jako kdyby se na mě alespoň jednou to štěstí podívalo, mi Jimin hlavu pustil a já jí hned předklonil a otevřel ústa, načež jsem začal zvracet. Bál jsem se podívat, co to je. I přesto jsem se ale podíval. Pod mýma nohama se vyjímala na bílé podlaze rudá skvrna. Přesněji kaluž krve, která zprvu putovala z mých úst do mého žaludku a poté zase zpět. Při tom pomyšlení na to se mi udělalo zle ještě více a začal jsem zvracet znova. Žaludek už jsem měl úplně prázdný a spíše se jen dávil, ale v tu chvíli jsem byl úplně někde jinde.

V ústech mi stále spočívala ta ohavná věc a příčina toho všeho, neustále jsem měl nutkání zvracet dál, i když nebylo co a mou hlavu zaplavoval zmatek a vyděšení. Mou hruď svíral nepříjemný pocit, doslova tíživý a nemohl jsem se toho zbavit. Když se můj žaludek konečně přestal převracet a dělat samá salta, začal jsem se, i když trhaně, nadechovat. Svět se mi nehorázně motal, byl jsem malátný a nebýt kožených popruhů, již dávno bych se válel v té louži svých zvratků, nebo-li krve a žaludečních šťáv.

Cítil jsem na sobě doteky a pravděpodobně mi Jimin vyndal ostnatou kuličku z úst, jelikož když se mi čelisti sevřeli, až to cvaklo, necítil jsem v ústech žádný předmět, jen volný prostor. Sklopil jsem hlavu a i když mi z patra a jazyku stále teklo nemálo krve, zavřel jsem oči. Krev kapala k těm ostatkům na zemi, jelikož jsem měl rty lehce pootevřené.

Nic víc jsem už ale nebyl schopen vnímat.

_______________________________________

Ano, vím. Celkem dlouhá doba, co jsem nic nevydala.. mám to však teď těžší a čas trávím většinou učením se na stále přicházející testy. Když už mám nějaký ten čas a chtěla bych psát, nemůžu. Telefon mám zabavený a na počítači nemám stále dopsané všechny části, které jsem přes mobil napsala. Snažím se to vše dohnat, když jsem doma zcela sama, avšak pochopte prosím obtížnost tohoto činění.. Budu ale ráda, když si tento díl někdo přečte a na tuto knihu nezapomene ^•^ budu se snažit psát co nejvíce.. teď jsem na víkend pryč, tak snad bych něco vytvořit mohla ^^