Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 29.

Celý zbytek odpoledne a večera byl pro mne velmi chladný. Na ticho kolem jsem byl vždy zvyklý a byl za něj rád, avšak poté, co jsem přijal Jeongguka pod mou střechu, jsem si navykl na něčí společnost a na něco, jako je klid a ticho, jsem neměl ani pomyšlení. Byl jsem za něj rád.

Když mi však ležel bezvládně v posteli a bez jediného sebemenšího pohybu, všude bylo mrtvolné ticho. Nebylo to to poklidné, které by mi nevadilo. Tohle ticho bylo něčím jiné nebo jsem jen haluzní a je vlastně stejné, jako všechna ostatní před jeho náhlou společností.

Ovšem to nic nezměnilo na mých pocitech. Přišlo mi nepříjemné a obíralo mne o dobrou náladu a pozitivitu. Také proto jsem ulehl do postele o pár hodin dříve, než mám ve zvyku.

Své oči jsem upíral na mladšího tvář. Na jeho krku už byl provazec barevných podlitin v uspořádaném pruhu. Kolem všech těch podlitin zářila načervenalá barva. Bylo mi ho neskutečně líto. Aniž bych si to sám nějak uvědomil, natočil jsem se k němu a přiblížil se. Na všechny podlitiny, které mi byly dostupné, jsem položil něžné polibky a poté si ho k sobě ochranářsky přivinul.

Povzdechl jsem si nad svým předešlým počínáním, jakmile jsem si plně vše uvědomil. Zabořil jsem si tvář do jeho lesklých a hebkých vlasů, přičemž jsem bez ustání hladově čichal k jejich vůni. Zavřel jsem pokojně oči a po chvilkovém čekání na spánek, jsem se nechal unést do říše snů o něm.

~~~

Probudil jsem se na nepříjemný pocit, že mne někdo sleduje. Ano, i to je možné vnímat. Když jsem otevřel své oči, přesvědčil jsem se o tom, že to nebyl jen pocit, ale pravda. Jeongguk mě sledoval svými kukadly a dovoluji si i říci, že mou tvář přímo skenoval. Jakmile si povšiml, že již nadále nespím, zrak rychle sklopil a více se ke mně přitulil.

Samolibě jsem se pousmál nad jeho činěním a pohladil ho zlehka po zádech. ,,Dobré ráno Ggukie.. Je ti lépe?" Optal jsem se starostlivě a pohlédl do jeho tváře.

Jeho čelo pokrylo pár vrásek, ale i přesto pokýval hlavou v souhlas. Smutně jsem se pousmál. ,,Nerad to říkám, ale budeš mi poté muset říct, co tu dělal a co ti říkal.. Samozřejmě, že ne teď..! To až budeš moct mluvit, aniž by ses moc namáhal. Do té doby to počká.."

Nechtěl jsem mu tu chvíli připomínat, ale k mé smůle mi nezbývalo nic jiného. Svým způsobem vím, že Gguka chtěl vzít zpět, ale potřebuji vědět, co mu říkal. Také nechci, aby na něco takového byl sám a nechával si tu bolest jen pro sebe.

Jako odezva se mi dostalo slabé pokývání hlavy. ,,Půjdu nám udělat něco k snídani, ano? Zavolám tě potom..," pousmál jsem se a zvedal se z postele. Mé zápěstí však sevřela jeho dlaň a tak jsem se na něj ohlédl. Ve tváři měl zděšený výraz. Rychle se podíval kolem sebe a pohledem mě prosil, abych ho tu nenechával samotného.

,,Jeonggukie.. Nikdo ti tu neublíží, ano? Nemusíš se bát, on už se sem nikdy nevrátí. Jsi zase v bezpečí, neboj." Přisunul jsem si ho k sobě a pevně ho obejmul. Hladil jsem ho po zádech a chvíli tak setrval, než se mi povedlo ho alespoň trochu uklidnit.

Sám se ode mne po několika minutách odtáhl a vstal z postele. Chytl mě za ruku a zatahal za ní. Musel jsem se zasmát nad jeho rozkošností. Postavil jsem se tedy také a ruku v ruce jsme došli až do kuchyně, kde jsem ho nechal posadit se na jednu ze židlí a zašel si za kuchyňskou linku, abych připravil slíbenou snídani. Celou tu dobu na mně visel pohledem a zkoumal vše, co jsem udělal. Bylo to roztomilé.

_______________________________________

Zdarec! ^•^ Po dvou dnech se hlásím s novou kapitolou a doufám, že se spokojíte s jejím kratším obsahem. ':D

Btw, vím, že stále za něco děkuji, ale musím.. Jsem vám jednoduše nehorázně moc vděčná za všechnu tu podporu, která se odráží už jen v těch číslech přečtení. Nyní je to však hlasování u kapitol. Celkový počet dnes totiž přesáhl 1oo a mě to velice hřeje u srdíčka.. ^^
Děkuji vám všem! <33