Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 20.

Pohledem vyděšeného štěněte jsem se stále ohlížel za sebe a nikdy jsem nevydržel koukat jen před sebe, nikoli do stran. Byl jsem ze všeho toho ruchu nervózní a vyděšený.

Přišel jsem si jako mravenec. Mravenec, který se musí všemu rychle, avšak opatrně vyhýbat. Mravenec, který potřebuje svého přítele, se kterým by si opatřil obživu. Mravenec, který už si prožil hrdinský čin - zůstal naživu. Mravenec, který před sebou má neúprosně dlouhou a strmou cestu. Mravenec, který se jen silou už tak chabé vůle drží při životě.

Dotáhl mě někam ke dveřím, za které jsme oba vpadli, a on rychle zavřel. Pravděpodobně si všiml mého rozrušení. Aby taky ne. Už jsem jen čekal, kdy se zastavím a začnu se třást jako ratlík.

,,Jeongguku.. Musíš se uklidnit, ano? Musím s tebou jít za šéfem.. Pojedeme výtahem a já nechci, abys tam dostal nějaký panický záchvat. Počkáme, až se uklidníš.. Budeš tak muset pak vydržet ale celou cestu, jo? Nemůžeme vystoupit, na to pamatuj. Chovej se přirozeně, jako by se nic nedělo." Poradil mi Taehyung a sedl si na bílou koženou sedačku, přičemž hned poklepal na místo vedle sebe.

Sedl jsem si tedy vedle něj a pocítil jakousi úlevu. Pravděpodobně bych se dlouho neudržel na nohou, byl bych šel o něco déle. Našel jsem si nějaký mrtvý bod, na který jsem upřel pohled a v duchu se uklidňoval a konejšil. Oba dva jsme mlčky seděli do té doby, než se rozrazily dveře.

Polekaně jsem sebou škubl a rychle se otočil čelem ke dveřím. Stála tam tatáž dívka, kterou jsem viděl na chodbě, když jsem ,utíkal'.

Zorničky se mi rozšířily, dech samovolně zrychlil a zmohl jsem se jen na bezradné hledění na ní. Všechno se mi vybavilo a to bych nebyl já, kdyby mezi tím nebyly i ty špatné vzpomínky plné utrpení.

,, Tae!! Pan Lee by si tě přál u něho... V kanceláři..." Nejprve je dívce sotva rozumět, jak vše spěšně odříkává, ale při posledních slovech se zarazí a pohled upře na mě. Ošiju se a automaticky se natisknu k Taehyungovi.

,,Yuni.. Ehm.. Tohle je... Jeon Jeongguk. Jeden z nešťastných." Vypravil ze sebe trochu přidušeně Taehyung a mohl jsem díky blízkosti cítit, jak se celý napnul. Objal mě ale kolem pasu a dělal, jako by se nic nedělo.

,,To je.. Ten chlapec! Kvůli němu jsme se vraceli, že ano?! O něm jsi básnil, že??" Vyhrkla naléhavě a jako velká vlna se k nám přiřítila a skočila na sedačku jen pár centimetrů ode mě. Bezradně jsem zakňučel a ani si neuvědomil, že jsem se Taehyungovi vyšplhal až na klín.

,,N-nebásnil jsem o něm.. Jen jsem se.. Zmínil." Na krku jsem cítil jeho horký dech, až mi z toho naskočila husí kůže.

,,Hah.. Jasně. Jsem Soo Yuni! Těší mě!" Zazubila se na mě a natáhla ke mně ruku. Nevěřícně jsem se na ní podíval a zavrtěl se. Odpověď, která se mi ale dostala, byla poněkud šokující. Ke všemu ale nebyla od Yuni, nýbrž od Taehyunga.

Z jeho úst se vydral přiškrcený vzdech. Vykulil jsem oči a rychle se postavil. Aniž bych své nohy nějak musel přinutit k pohybu, samy se do něj daly. Usedl jsem na křeslo za stolem a nepřítomně na něj civěl. Ve tváři jsem byl dozajista opět celý červený a roušku jsem si musel sundat, abych se mohl normálně nadechnout.

Nebyl jsem pravděpodobně ale jediný, kdo byl překvapen. I ona dívka, Yuni, na něj hleděla celkem překvapeně.

On, jako by si až teď uvědomil, co vlastně udělal. Jeho líce nabraly lehce růžový odstín a rychle po mně hodil jeden omluvný a zoufalý pohled. Rukama si pak na chvíli vjel do vlasů a opřel se do sedačky.

V místnosti panovalo dlouhé, až trapné ticho. Nakonec se však přeci jen našel jeho rušitel.

Já..

_______________________________________

Dobré ráno! <3

Nějak jsem včera zapomněla vydávat kapitoly nebo alespoň tu jednu.. >,< Pokusím se vydat toho více alespoň dnes..

Další týden to bude ale stejně jako tento. Každý den jedna kapitolka ^•^