Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 56.

Taehyungův telefon měl bohužel ale asi jiné plány, jelikož začal nepřetržitě vyzvánět, až mě to dohánělo k šílenství. Chtěl jsem si užívat jeho rtů a doteků. Mít ten zvláštní pocit, kdy si přijdu jako jen jeho, kdy na mě nikdo a nic nemůže, jsem v bezpečí.

Taehyung se tedy neochotně odpojil z našeho polibku a slezl ze mě. Vzal si mobil a přijal hovor. Nečinně jsem ho pozoroval a odpil z teplého čaje. Líbilo se mi pozorovat jeho uvolněnou, ale zároveň stále soustředěnou tvář při telefonátu. Neustále jsem se musel culit.

,,Vzal jsem si volno jen jeden den, sakra! Můžete to beze mě vydržet alespoň ten jeden den?! Chci volno.. Chci si alespoň jeden den užít s mým... S osobou, která je mi milá. Zítra nikam nejdu Soo, s tím můžeš počítat." Hovor típl a povzdechl si.

,,Můžeš přeci jít.. Nějak bych si poradil." Promluvím jako první, když už místností vládne moc dlouhé ticho. Jeho pohled padne na mě. ,,Ne.. Chci tu být s tebou a být si jistý, že jsi plně v pořádku. Také musíme zkoušet jít do ulic, abys překonal svůj strach. Nasnídáme se proto ve městě.."

Němě jsem otevřel ústa, ale to ho dohnalo k úsměvu, se kterým mi ústa ukazovákem a prostředníkem zavřel. ,,Nebuď tak udivený, můj milý a dopřej mi ještě pár polibků." S každým jedním slovem se mi tváří stále přibližoval, až své rty přitiskl na mé v táhlém a líném polibku.

Dlaněmi jsem vyhledal jeho ramena a zatlačil na něj tak, aby si sedl. Jeho ruce mi hned majetnicky sevřely boky, jako by se bál, že mu uteču. Bylo to milé gesto. Uchopil jsem do dlaní jeho líce a po kolenech se sunul až do jeho klínu. Pohodlně jsem se usadil a více se k němu přitiskl. Dech mi tak tak stačil.

Prsty neustále mnul mé tričko, až se jeho horké dlaně vkradly pod něj. Blaženě jsem zasténal nad tím pocitem. Taeho hrubý a přesto hebký smích se odrážel v našem polibku, což mě donutilo se začervenat. Neuvědomil jsem si nic z toho, co jsem dělal.

,,Chce se ti ještě spát..?" Zamručel a navzájem jsme si pohlédli do očí. Neurčitě jsem pokrčil rameny. Je pravda, že unavený ani nejsem, avšak ten sen mi ubral načerpanou energii ze spánku. ,,Takže ano.." Pevně mě chytne za boky a shodí mě na záda. Jeho tělo hned zalehne to mé. Překvapeně vyjeknu a snažím se ho ze sebe sundat.

,,Jsi těžký!" Postěžuji si a on se jen zasměje. ,,Spinkej Jeonggukie, budu si tě takhle chránit." ,,Tak, že mě udusíš a rozmáčkneš?" ,,Lepší než nic," pokrčí rameny, načež musím protočit očima.

Nakonec se ale přeci jen dočkám svobody a on si lehne pouze vedle mě.  Přitulím se k jeho holé hrudi a zavřu oči. ,,Vem si příště to tričko, prosím.." Zamumlám zpola ve spánku. ,,Copak, znervózňuje tě to snad?" Zasměje se, ale to už neodpovídám. Jednak kvůli studu, ale také kvůli náhlému usínání.

_______________________________________

Tak jo, tahle kapitola je opravdu špatná..! ._. Její psaní mě přestávalo neustále bavit a já už si s tím nevěděla rady, tudíž je velmi krátká a taková... Všelijaká, bez nějakého hlavního smyslu.

Budu doufat, že při čtení kapitoly nedostanete zástavu srdce z jejího špatného postavení slov, vět.. Zkrátka všeho a přežijete to... Xd

Mám v plánu vydat ještě několik (pokud mi to vyjde) a bezmezně doufám, že to nebude takový shit (-_-;)