Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 57.

Den strávený překonáváním strachu není vůbec příjemný. Kdo by něco takového chtěl dělat doslova celé odpoledne i poledne. Ještě doteď nemůžu zapomenout na naší společnou snídani v místní kavárně, kde jsem se schovával pod stůl před číšnicí. Všichni ostatní z toho měli srandu, zatímco já umíral strachy.

Nakonec jsme museli odejít jinam, kde mě Tae neustále uklidňoval. Po velmi rychlé snídani jsme se jen procházeli ulicemi, přičemž jsme stále museli čelit někomu, komu vadila naše blízkost a držení se za ruce. Jejich pohledy plné znechucení se mi zabodávaly do zad jako ostré čepele miliony nožů.

Neustále jsem byl vláčen do všemožných ulic a dokonce i pár obchodů. Pukla by mi z toho brzy hlava, jak moc toho na mne bylo.

,,T-tae už dost, prosím!" Zastavil jsem zprudka na místě a nehnul se dál. Jeho dlaň vyklouzla z té mé a on se mi otočil čelem. ,,Jeonggukie, už jen kousek a půjdeme domů," zavrtěl jsem hlavou. Už dál nechci. Vážím si jeho ochoty, ale je jí na dnešek už příliš. Může to počkat přeci na další den.

,,No tak, opravdu jen kousek... Projdeme si tohle náměstí a jdeme zpátky."
,,Já už ale vážně nechci Taehyungu.."
,,Jeonggukie... ~ Klidně tě zítra nechám, jenom tě teď prosím, pojď se mnou ješ-"
,,Ne!" Zakřičel jsem na něj a přerušil jej tak. Pár lidí po nás zvědavě pokukovalo a vzájemně si šeptalo jistě něco velmi zajímavého. ,, Já už nikam nechci, copak to nechápeš? Chci jen domů..." Zakňučím a sklopím provinile hlavu.

,,Ale-" ,, Prosím..! Můžeme sem jít zítra, není to tak daleko. Dnes toho ale bylo hodně, nechci tu už být v té obrovské společnosti všech." Viděl jsem v jeho obličeji, že se chystá mě opět přemlouvat, ale to už jsem si nechtěl nechat líbit a zamračil se.

,,Nesnaž se už, nikam nejdu!" Hodím s taškami o kachličky a o několik kroků ustoupím. Lidí kolem stále jen přibývá, jako bychom byli pořad v kině, na kterém chtějí sedět v první řadě. ,,J-jdi si sám, jestli ještě někam chceš!" Statečně zvednu bradu výše a neústupně mu hledím do očí. Tajně mě prosí o klid. Vidím to v jeho tváři a v jeho očích, které se stále rozhlížejí kolem.

,,Ggukie, prosím..." Pokroutím hlavou a opět o něco ustoupím. ,,U-už nikam nechci, pochop," do očí se mi nahrnou slzy, které mi mlží vidění. Posmrknu a jako bezbranné mládě se vydám na útěk. Ani nevím, kam běžím, ale vím, že nějaký kus je to cesta, kterou jsme přišli na náměstí. Skoro na každém rohu jsou takzvané tmavé uličky.

Docela dobře si na ně vzpomínám. Chodil jsem do nich s panem Jungem, když jsem byl poslušný a čekala mě slibovaná odměna. Vzal mě do takové uličky, kde se většinou potulovali feťáci, bezdomovci, opilí lidé, ale také malé děti. Byla vždy výhra, když na mě čekalo jedno z těch malých a plachých stvoření.

Zavrtěl jsem rychle hlavou, ale i tak jsem se zastavil. Hleděl jsem do černočerné tmy. Žádná stopa po alespoň malinkatém světle tu nebyla. Většina lidí kolem chodila velkým obloukem a dívali se na mě jako na blázna, když jsem stál skoro na jejím samotném kraji a šel stále blíž.

Mumlali si něco pro sebe samé, ale žádné varování, upozornění nebo třeba jen jedno slovo se mi od nich nedostalo. Má zvědavost mě táhla stále blíž a blíž, až jsem se ocitl vevnitř.

Kolem panovalo ticho a velký chlad. Na pažích se mi zjevila husí kůže a otřásl jsem se. Bylo to zvláštní. V duchu jsem však zavolal Diaela a nechal ho vzít si mé tělo pod svou kontrolu. Vzhled se mi změnil do dokončené podoby, ale křídla byla pozoruhodně těžká.

Co nejpevněji jsem si je složil k tělu, respektive zádům a rozhlížel se. Měl jsem o něco lepší zrak než normálně, ale ani to moc nepomáhalo. Tma byla doopravdy hustá a vládlo by tu hrobové ticho, kdyby se za mnou neozval hrůzu nahánějící smích. Tenký a přesto chladný jako kra ledu.

Celé mé tělo se napjalo a ani jsem se nehnul. Nedovolil jsem si to. ,,Tak jsi konečně tady... Myslel jsem si, že tě už nikdy neuvidím, ale jak se zdá, nemáš Taehyunga neustále za zadkem, což mi upřímně hraje jen do karet." Ten hlas bych poznal všude. Pan Jung. Nemohl jsem se ani na chvilku uvolnit, mé tělo odporovalo a neposlouchalo mne.

Nechápu, jak mohl vědět, že sem mám namířeno. Musel mě už nějakou dobu sledovat a ani bych se nedivil, kdybych měl teď pravdu. Je toho schopný.

,,Králíčku, jde se domů." Rozlehly se za mnou dunivé kroky. Musel jsem se mu otočit tváři v tvář. ,, Už mám domov, pane." Ozve se tichý smích. ,,Ano, já vím králíčku. Ten sklep už pláče nad tvou ztrátou. Neposlouchá už tvé naříkání a nenosí tě na sobě, když padneš k zemi."

Skousnu si ret a vzpomenu si na Taeho, což mi dodá nějakou odvahu. ,,Mám jiný domov, pane. Takový, kde je mi velmi příjemně, pohodlně. Je mi to líto, ale už více nepatřím k vám." Očekávám jeho nesouhlas, avšak ten nepřijde. Místo toho se mi do uší dostane další várka jeho chladného smíchu. ,,Ale prosím tě... Jak podlé, myslet si a věřit v to, že se máš lépe někde, kde jsi jen pár dní. Už tam nepatříš, pamatuješ? Koupil jsem si tě, patříš mi stejně tak jako skříň v ložnici."

Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou a svraštil čelo. Tohle se mi vůbec nelíbilo.

_______________________________________

Stihla jsem tooo!! Xd Už tu u toho usínám a mrzí mě, že toho nestihnu víc, ale co se dá dělat ><

Zítra také nevím, kolik toho bude, jelikož budu odpoledne a večer pryč, takže maximálně ráno, pokud budu vzhůru.. Však já to ale doženu teď nějak ^^