Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 18.

,,Tak.. Vystupujeme." Ozval se Taehyung, když zaparkoval v podzemním parkovišti a vytáhl klíč ze zapalování. Otevřel své dveře, to samé já. Zamkl auto a vydal se někam pryč. Rychle jsem ho doběhl a šel přímo vedle něj, abych se někde neztratil.

Výtahem jsme vyjeli až do nějakého z pater, přičemž jsem tam musel být s několika dalšími lidmi. Zamířili jsme hned do prvního obchodu s oblečením, který jsme viděli.

,,Jak jsem řekl. Vyber si, co chceš, já ti to zaplatím, ano?" Řekl mi ještě, když už jsem se rozhlížel po nějakých mikinách. Pokýval jsem hlavou a  začal se prodírat mezi různým oblečením. Ani jsem si nevšiml, že jsem ztratil Taehyunga z dohledu. Došlo mi to teprve, když jsem se otočil s haldou oblečení v rukou za ním a on nikde nebyl.

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Všude kolem to byl jen samý cizí člověk, ale nikde nebyla vidět kštice jeho šedých vlasů. Začal jsem panikařit. Jako bych se nemohl pořádně nadechnout a zase vydechnout. Na hrudi jsem cítil nepříjemnou bolest a očima jsem těkal všude kolem. Mé tělo bylo teď o mnoho těžší, než abych jeho váhu udržel na svých nohou a proto jsem si sedl na zem. Do očí se mi hrnuly první slzy a dýchalo se mi stále hůř. Cítil jsem na sobě mnoho pohledů, ale nic víc se nedělo. Nikdo se ani neodvážil přijít mi pomoct. Na jednu stranu jsem byl rád, že na mě nikdo nesahal, ale na tu druhou jsem si říkal, že lidi jsou čím dál tím více bezcitní vůči svému okolí.

Když už mi bylo opravdu zle a každou chvíli bych upadl do mdlob, objevily se na mých ramenou čísi ruce. Přede mě si přidřepla osoba a nejspíš na mě promlouvala. Bylo těžké zaostřit zrak, ale když se mi to povedlo a já spatřil Taehyunga, bez váhání jsem se k němu co nejvíce natiskl a sevřel ho v objetí.

Jeho ruce se obmotaly kolem mého pasu a já si hlavu zabořil do jeho krku. ,,Jeonggukie.. Už je to v pořádku, ano? Jsem tady.. Neboj se. Zhluboka dýchej.." Šeptal mi do ucha hlubokým hlasem a já udělal tak, jak mi řekl. Po několikaminutovém uklidňování jsem se od něj trochu odtáhl a pohlédl do jeho ustarané tváře.

,,Děkuji.. Já.. Myslel jsem, že.. Že jsem tě ztratil. Nemohl jsem tě najít..!" Hlas se mi třásl a musel jsem rychle zamrkat, abych zahnal další slzy. Posmrkl jsem a on si mě k sobě zase přitáhl. ,,Je to moje chyba. Omlouvám se ti. Na chvíli jsem nedával pozor a ty ses mi někam vypařil.. Jsem rád, že jsem tě našel včas." Vydechne úlevně a sám se ke mně snad ještě více přitiskne. Nasaju jeho specifickou vůni a opřu si o jeho rameno čelo.

,,Koukám, že sis toho nakonec našel přeci jen hodně.." Trochu se zasmál a nakonec se odtáhl úplně. Sebral všechny mé věci, postavil se a natáhl ke mně ruku. S vděkem jsem jí přijal a stoupl si. Když jsem se podíval na hromadu oblečení, která spočívala v jeho rukou, musel jsem se začervenat.

,,N-no.. Chtěl jsem s tím jít do kabinky a vyzkoušet si to. Pravděpodobně ale nebudu brát vše. Platil bys za mne moc.." Špitnu a oblečení si od něj převezmu. Zasměje se a štípne mě do tváří. Nespokojeně nakrčím nos, stisknu k sobě víčka a zamračím se. To ho donutí se rozesmát ještě víc, ale naštěstí mě i tak pustí. Rychle zatřepu hlavou a trochu naštvaně na něj pohlédnu.

,,Promiň.. Byl jsi hrozně roztomilý, nemohl jsem odolat," zazubil se na mě a já na něj zůstal překvapeně hledět. Pokud jsem byl roztomilý, když jsem zrudl, pak on je král roztomilosti snad každou vteřinu jeho života. Musí tomu tak být..

,,Pojď do těch kabinek. Vyzkoušíš si to a v autě na sebe rovnou něco oblečeš." Vydá se někam pryč a tak se rychle vydám za ním, abych ho znova neztratil. Dojdeme až ke kabinkám a chvíli čekáme, než se nějaká uvolní. Jakmile se tak stane, hned do ní vpadnu a všechno hodím na malou stoličku u zrcadla. Když si však všimnu, že mám v kabince společnost, ztuhnu a pomalu k té osobě natočím hlavu.

Taehyung..

_______________________________________

Nazdárek! ^•^ Snad se máte jen a jen dobře.. <3