Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 44.

Tupě jsem zíral před sebe a přemítal si vše, co se před chvílí stalo. Úplně jsem na svůj strach zapomněl, jak jsem byl mimo. Nechal bych k sobě v tu chvíli jít snad každého, aniž by mi to vadilo. Otřásl jsem se a povzdechl si.

Ozvalo se zaklepání na dveře a ty se následně otevřely. Rychle jsem se na ně podíval a shledal Taehuynga. Slabě se na mne usmál a přisunul si k mé posteli židli, na kterou si následně sedl. Po celou dobu jsem ho propaloval pohledem.

,,Ahoj Jeonggukie... Jak ti je?" Optal se a přisunul se. Já se od něj oddálil a nasucho polkl. ,,S-super.." špitl jsem a odvrátil pohled od toho jeho pronikavého. Tae si povzdechl a chytl mě za ruku. Rychle jsem mu jí vytrhl a vyděšeně se po něm ohlédl.

,,Opět se bojíš.. Víš, že nemusíš, že? Nic bych ti nikdy neudělal..." Promlouval ke mně klidně a já na chvíli zavřel oči. ,, Chybí ti naše objetí? Mně ano.. Strašně moc. A tvé rty.. Vždy tak sladké a měkké. Ty celý.." Povzdechl si a já též. ,, Bál jsem se o tebe. Neustále jsem tě hledal, ani jsem se pořádně nevyspal. Věděl jsem, že tu stále jsi... Jenže je to, jako bychom začínali od začátku. Bojíš se mě jako tehdy. Pamatuješ? Nechtěl jsi jíst, byl jsi stále v pozoru a nikdy moc nemluvil. Byl jsem rád, že jsem tě změnil. Jung tě ale také změnil, co? Zbořil všechny mé základy pro tvůj lepší život.." Dotkl se nepatrně mé dlaně a zlehka po ní přitom přejel.

Jen jsem ho tiše pozoroval a přemýšlel. ,,Musel sis toho prožít opět strašně moc.. Je mi líto, že jsem tě tam nechal tak dlouho. Pět měsíců.. Mohl jsi tu dobu trávit se mnou. S Yoongim, kdybych odešel do práce. Mohl bych ti stále pomáhat s tvým strachem z lidí. Třeba bys ho i překonal a chodil tak se mnou všude. Bylo by to úžasné... Místo toho jsi však trčel v malém domku se čtyřmi okny a nechával si ubližovat."

Semkl jsem rty a zadíval se mu do očí. ,,Můžu tě obejmout Jeonggukie? Prosím, tolik mi to chybí..." Vydechl těžce a já na moment zauvažoval. Nakonec jsem přeci jen svolil a nechal se obejmout. Usmíval se jako sluníčko, když se mu dostalo souhlasu a div mě neumačkal v pevném objetí, ve kterém mě uvěznil.

Opatrně jsem okolo jeho pasu obmotal své ruce a zavřel oči. Dovolil jsem si pocítit ten pocit klidu a bezstarostnosti. Nevydržel jsem to a více si ho k sobě natiskl. ,,Nechci tě zalehnout Ggukie.. Opatrně," zasmál se, ale zůstal u mě. Bylo to příjemné.

,,Vezmu tě znovu domů, ano? Už zítra.. Dnes tu s tebou zůstanu a ohlídám si tě před vším zlým, to slibuji! Už mi tě nikdo nevezme. Jsi jen můj... Souhlasíš?" Zamumlal mi do ramene a vískal mě u toho ve vlasech.

Neurčitě jsem přikývl. Být jen jeho? Zní to moc majetnicky... Aby po mne pak nechtěl, bůh ví, co. Odkašlal jsem si a odhodlal se promluvit. ,,Možná souhlasím.. Tae." Zachumlal jsem se do jeho hrudě a slyšel, jak se pousmál.

,, Stále si pamatuješ, že jsem ti nic neudělal a byl k tobě milý, že..?" Jen jsem v odpověď pokýval hlavou a znova zavřel oči. Uvolnil jsem se a nechal se dál objímat. Z jeho těla sálalo příjemné teplo, které zahřívalo mou peřinu, tudíž i mne.

Nechápu, jak to Tae dokáže, ale vždy, když je se mnou, je vše lehčí. Nenesu na ramenou takovou tíhu, všechno opadává na stranu. Nemusím se tolik starat. Je to úžasné. Někdy ale až děsivě.

Zhluboka jsem se nadechl a hned mě do nosu udeřila jeho zvyčejná vůně. Začervenal jsem se, když jsem se přistihl, jak si jeho vůně užívám.

,,Nechceš mi říct, co se tam dělo..?" Zašeptal náhle a já zkameněl. Jestli mu to nechci říct..? Samozřejmě, že nechci. Akorát bych si tak všechno připomněl. Pravděpodobně to ze mě stejně jednou dostane, ale ne dnes. Záporně jsem pokroutil hlavou.

,,N-ne... Promiň." Zašeptal jsem a nechal ho se odtáhnout. ,,Vážně ne? Mohlo by ti to pomoct.." Nakrčil čelo, ale já jen opět pokroutil hlavou. Povzdechl si a chytl mou ruku do té své. ,,Tak dobře. Necháme to být."

Vděčně jsem kývl a zadíval se do stropu. ,,Jak se má Yoongi?" Vypustil jsem ze svých úst první věc, co mě napadla, ale i zajímala. Nechtěl jsem též, aby konverzace stála.

,,Yoongi..? No... Už se tak moc neusmívá a není tak veselý. Všechno ho to pomalu opouštělo, když jsi zmizel." Svraštil jsem obočí. Nemožné. Yoongi se usmíval vždy. Nemohlo ho to přeci tak moc zasáhnout.

,,To je nemožné. Vždy byl veselý," konstatoval jsem a na chvíli se na něj podíval. Smutně se usmál. ,,Byl... Už není. Třeba to v něm zase probudíš, až tě uvidí." Usmál se a mrkl na mě. Zamračil jsem se. Stále se mi tomu nechce věřit.

,,Nechceš se prospat..?" Snažil se skrýt své zívnutí, ale marně. Dělal jsem však, že jsem si ničeho nevšiml a pokýval hlavou. ,,Dobře.. Dobrou noc Jeonggukie." Usmál se a já zavřel oči. ,,Dobrou..."

_______________________________________

Dobré ráno!! <3

Omlouvám se, že včera nic nevyšlo. Neustále se však zasekávám a nemohu dál.. Navíc jsem se k psaní dostala až pozdě večer a to už mi to ani moc nemyslelo.. Snad už to bude lepší.. :((