Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 24.

Šibalsky jsem se usmál a jednou rukou se opřel o zeď blízko jeho hlavy. Pozorovat jeho vyděšený obličej byla vážně ohromná zábava. Mohl bych na to koukat stále a nikdy by mne to neomrzelo. Stále tu byl ale fakt, že jsem měl neúprosný hlad a tak jsem tuto chvíli musel ukončit.

Nožík, jež spočíval stále v mé ruce, jsem pevně sevřel. Ladně jsem obmotal prsty kolem rukojeti a bez mrknutí oka do něj čepel vrazil. Ta si prorazila cestu kůží na krku a následně i masem. Zatlačil jsem jí co nejvíc hluboko, jak jen to šlo - až na doraz. Bylo to tak ale jen pár vteřin, než jsem jí znova vytáhl a krev se začala valit všude.

Nemohl jsem se udržet a nasál tu rozmanitou vůni krve, která si teď ukradla nejbližší čistý vzduch jen pro sebe. Na rtech se mi objevil spokojený úsměv a oči jsem lehce přivřel.

Pan Lee začal lapat po dechu, oči měl otevřené dokořán. Po tvářích se mu skutálelo pár osamocených slz a vyděšeně se na mě podíval.

,,T-ty js-si.." Snažil se mi svým sípavým hlasem něco povědět, ale musel větu přerušit, aby se mohl nadechnout. ,,Jsi s.. stvů-" Nedořekl a padl k zemi. Přestal dýchat, jeho srdce vypovědělo službu. Klekl jsem si k němu a poplácal ho po rameni.

,,Vím, co jsi myslel.. Avšak máš pravdu. Jsem stvůra, ale zároveň obyčejný člověk. Nikdy nevíš, kdo za mně v danou chvíli rozhoduje.." Vydechl jsem do většího úsměvu a na prsty si nabral trochu jeho krve. Byla tmavší než ta, kterou měli všichni výzkumníci. Když jsem jí však ochutnal, věděl jsem, že si musím vzít víc.

Spokojeně jsem zamručel a přetočil mrtvé tělo na záda. Všechno oblečení, které mu zakrývalo hruď, jsem z něj strhal a ostrou hranu čepele přiložil k jeho levému prsu. Na místo, kde je srdce. Jezdil jsem s ní po jeho kůži a dal si záležet na tom, aby má práce byla provedena přesně.

O chvíli později, když jsem měl svůj ,náčrt' hotový, jsem z větší výšky bodl nožík do jeho hrudě. Řezal jsem a řezal, krev všude kolem mě, na mně. Když jsem nožem narazil na jedno z žeber, vítězně jsem se usmál. Všechno maso a svaly, které překrývaly žebra, jsem z jeho těla úplně odstranil. To, že jsem ten kus hodil někam na zeď, mě nezajímalo. Zabořil jsem ruce do teplé krve a nahmatal ono žebro. Zatáhl jsem za něj a přidával větší sílu do té doby, než se ozvalo hlasité křupnutí.

Zlomil jsem mu takto čtyři žebra a poté konečně dostal svou odměnu - srdce. Vytrhl jsem mu ho z těla a s velkou chutí se do něj zakousl.

Spokojeně jsem padl na záda na zem a jedl ho, jako by to bylo pouhé jablko. Každý kousek jsem v ústech pečlivě rozžvýkal, a když nic nezbylo, slizoval jsem ze svých rukou alespoň tu lahodnou krev.

Netrvalo dlouho a to ,monstrum' ve mně se stáhlo zpět. Opět jsem své tělo mohl plně ovládat já. Byl jsem to znova já, ten obyčejný vystrašený klučina s obrovskýma očima.

Spatřil jsem spoušť kolem sebe a můj žaludek se převrátil vzhůru nohama. Přitiskl jsem si ruku k ústům a odběhl k nějakému květináči, do kterého padl obsah mého žaludku. Zrychleně jsem dýchal a stále si opakoval, že jsem to nemohl udělat já. Moc dobře jsem přitom ale věděl, že lžu sám sobě a vše je moje vina.

Otřel jsem si ústa a rozvzlykal se. Uvědomění si všeho bylo až moc strašlivé. To, že tu někde právě sedí Taehyung a Yuni, pro mne bylo snad to nejhorší. Přál jsem si utéct, na všechny a všechno zapomenout a hlavně už nikdy nespatřit, mně známé, tváře.

Objal jsem se kolem pasu a hlavu si položil na kolena. Slyšel jsem šeptání. Byli to oni. Všechno jsem to podělal a nepotřeboval jsem k tomu ani tu půlhodinu času.

,,J-Jeong.. Guku..?" Promluvil roztřeseně Taehyung. Bylo očividné, že jsem ho vylekal. Bál se mě. Právě se dozvěděl, komu zde celou tu dobu poskytuje ochranu, přístřešek nad hlavou a platí mu za osobní věci. Rozbrečel jsem se ještě více. Tížil mě pocit, že se mě bojí, nevěří mi a všechno právě skončilo.

_______________________________________

Ehm.. Právě teď přemýšlím, co jsem to vlastně napsala.. ._.

Nejsem s tímto dílem spokojená, ale.. Na nic víc se nezmůžu a jsem unavená ze všeho toho učení se, takže.. Se omlouvám, pokud to tak strašné přijde i vám a doufám, že to přežijete.. π~π

Btw, lidičky.. Jste normální?! Tolik přečtení za jediný den a.. navíc je za námi další stovka! To je neuvěřitelné..! °∆° Hrooooooozně moc vám všem děkuji! Tohle jsem opravdu nečekala.. Purple you!! <33