Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 36.

Pod koly auta zakřupaly kamínky na příjezdové cestě. Do mých uší se dostal zvuk motoru. Překvapeně jsem se zvedl na lokty, ale bohužel jsem neviděl za roh domu, tudíž jsem nemohl vidět, kdo to je.

,,Taehyung přeci říkal, že přijede až večer, ne..?" Podíval se na mě stejně překvapeně Yoongi a já jen pokýval hlavou. ,,Bylo to tak řečeno.. Ale kdo jiný by to mohl být?" Svraštil jsem čelo a s obavami se znova podíval k rohu domu. Ozvalo se velmi hlasité bouchnutí dveří a poté dunivé kroky na kamínkách.

,,Yoongi.. Já-já mám strach.." Vyšvihl jsem se do sedu a přitiskl se k jeho tělu. Objal mě kolem pasu jednou rukou a tou druhou mě vískal ve vlasech. ,,Neboj se.. Určitě se jen vrátil dřív. Kdyby přeci jen ne, nikomu tě nedám. Slibuji."

Kdybych věděl, že Yoongiho slib se nedá dodržet, raději bych utekl ze zahrady pryč. Utekl bych daleko od domu jen proto, aby mne nikdo nechytil. Bohužel... Jen, kdybych věděl.

Více jsem se k němu přitulil. ,,Jeongguku..? Musíme zavolat Taemu... I kdyby to byl on." Věnoval mi vážný pohled a já se trhaně nadechl. Bylo mi do breku. ,,Já tu ale telefon nemám..!" Vyhrkl jsem a bez ustání pozoroval roh domu. ,,Já jo."

Rychle vylovil z kapsy svůj mobil a z kontaktů vytočil Taehyunga. Netrvalo dlouho a z druhé strany se ozval jeho hlas. ,,Taehyungu! Čekáš doma někoho..?" Zašeptal Yoongi do telefonu a upřeně se na mě zahleděl.

Oba dva jsme jasně mohli slyšet jeho prostou odpověď. Ne...

Vyděšeně jsem vykulil oči. ,,Někdo sem přijel Taehyungu.. Když to není žádná tvá návštěva... Kdo tedy?" Opatrně šeptl Gi. Nemusel jsem ani napínat uši, abych slyšel odpověď.

,,Já." Ozval se hlas za našimi zády. Strnul jsem na místě a zatajil dech. Yoongi také nevypadal zrovna nadšeně. Taehyung na Giho z telefonu neustále volal, ale ten nebyl schopen odpovědět. ,,Vypni to." Nařídil hrubým hlasem a Yoongi tak raději udělal.

,,Hmh... Jeonggukie, co tvé jizvy na břiše? Snad už je to v pořádku.." Promluvil ke mně s ironií v hlase. Semknul jsem rty do úzké čáry a sevřel čelisti.

,,Min Yoongi se také dostavil, koukám. Jakpak se máte hoši? Určitě vám ty nádherné pokoje musely chybět..!" Zasmál se.

,,Co chceš?" Zasyčel na něj Yoongi a více si mě k sobě přitiskl. Možná chtěl uklidnit hlavně sebe než mě, nevím.

,,Co chci? Beru zpátky Jeona, neboj. Ty takové štěstí nemáš.. Jsi stále jen člověk, nic se u tebe nezdařilo. On je pro nás ale důležitý. Takže... Vydej mi ho." Jiminův hlas byl teď nanejvýš klidný, bez jediné známky hořkosti a pohrdání námi.

Pevněji jsem sevřel Yoongiho stehno, na kterém jsem měl celou dobu položenou ruku. Bál jsem se. Nechtěl jsem se ho pustit.

,,A když ho nepustím..? Nikomu nepatří, takže si myslím, že může rozhodovat sám za sebe..." Zamračil se Gi a propálil Parka nepříjemným pohledem, až jsem se musel já sám ošít.

,, Já zase myslím, že bys mi ho měl dát. Nejsem tu sám a ti, kteří tu se mnou jsou, nemají problém ti střelit kulku mezi oči." Pohrozil mu Jimin a já sklopil hlavu. Kde je Taehyung, když ho nejvíce potřebuji?

~~~

Hledím ven ze ztmaveného okénka, slzy mi zdobí tváře. Yoongi nakonec skončil omráčen, jelikož jsme se jeden druhého nechtěli vzdát. Odvlekli mě do auta a právě jedeme neznámo kam.

Míjíme mnoho stromů, keřů, domů, lidí. Pojem o našem cíli získám, když se před námi vztyčí obrovská budova laboratoře. Začnu se na sedačce všelijak kroutit a snažit se otevřít dveře. Bylo by mi v tu chvíli jedno, jestli bych vypadl na vozovku a sedřel si kůži. Jestli bych si ublížil.

,,Nech toho!" Zakřičel na mě Jimin a já se zabořil hluboko do sedačky. Sklopil jsem hlavu a jen tiše brečel. Opět jsem se cítil jako podřazené nic. Opět jsem věděl, že zde neexistuje něco, jako jsou má práva. Tady není místo na nějakou zábavu, žádná chvíle pro úsměv. Místo je zde jen pro ohavnosti.

Tak moc mi chybí Tae, tak moc mi chybí Yoongi. Určitě mě zachrání. Budu je moct obejmout a radostí jim umokřit trička od slz. Znova se budu cíti- ,,Tak zvedej se už! Nemáme na tebe toho času hromadu..!" Tlesknou mi před obličejem dvě dlaně a uvedou mě tak do reality. Odpoutám se a pomalu vystoupím z auta.

Má zápěstí hned pevně sevřou čísi dlaně a já zakňučím. Moc to bolí. ,,Hej! Opatrně, víš, co Jung požaduje..!" Nechápal jsem význam té věty, nechápal jsem, kdo je Jung, ale sevření kolem mého zápěstí se rázem povolilo. Jung tu bude mít asi velkou autoritu, pokud tu tedy je.

,,Odveďte ho do jeho pokoje a připravte mi bič. Musím mu dát jasně najevo, že odtud se neutíká." Promluvil tajemně Park. Zorničky se mi zúžily. Trest?

Muž, jež mě držel, se mnou trhl a rychle mě vlekl pryč. Pokoj, do kterého jsem vpadl, mi byl dobře známý. Přebýval jsem tu po mé první přeměně. Musel jsem se ošít nad těmi vzpomínkami.

Dostal mě až k řetězům s pouty. Nezmítal jsem sebou, už jen to, že budu bit, mi stačilo. Nechal jsem si svléknout tričko a připoutat se ke zdi. Byla tu vcelku zima.

Když muž odešel, nechal mě tu ve tmě. Místnost bez jediného okna, dveře, pod kterými není ani ta nejmenší škvíra, snad jen jedno světlo na stropě mohlo zasvětit tuto místnost do nějaké záře. Avšak ani to momentálně nesvítilo. Mohl jsem v tom tichu slyšet svůj vlastní dech, nedalo se zde soustředit na jediný mrtvý bod. Ta tma mě dokonale rozptylovala.

Vydal jsem se do hlubokého bloumání o mé budoucnosti. Dostal jsem se tam, kde jsem vlastně začal. Jako by mne minulost pronásledovala celou dobu, dala mi čas na zotavení a poté mi drze podrazila nohy a stáhla zpět do jejích hlubin. Přemýšlel jsem, jestli bych měl více nenávidět sebe za svou neopatrnost nebo realitu, která mi toto připravila.

Až když se otevřely dveře a zjevil se v nich ten malý bělovlásek, jsem pustil své myšlenky pryč. Upřel jsem na něj pohled nezájmu, přičemž jsem se musel přemáhat, abych neprojevil už tak velkou duševní bolest.

,,Ale copak... Nedělej, že se nic neděje. Přímo cítím tu tvou auru." Zasmál se pohrdavě, načež jsem semkl rty do tenké čáry. Neodvažoval jsem se něco říct.

Rozsvítil světlo a zavřel za sebou dveře. Musel jsem přivřít oči, jelikož ač se to zprvu nezdálo, světlo z žárovky bylo poněkud ostré.

Ticho prolomilo prásknutí biče. ,,Jdeme si hrát Jeonggukie. ~" Ušklíbl se bělovlásek a já se samolibě více přitiskl k ledové zdi za mnou.

_______________________________________

Woah! Tak... Představuji vám vůbec nejdelší kapitolu tohoto příběhu o obsahu 1o82 slov..! ヽ(｡◕o◕｡)ﾉ

Snad vám ta délka nevadí, trochu jsem se do toho psaní zažrala.
｡◕‿◕｡

A... Nechci nic urychlovat, ale někde ve vzduchu už krapet cítím konec..
(٥↼_↼)

Také všem, kteří ještě nespí, přeji dobrou noc! A těm ostatním zřejmě dobré ráno..! ':D