Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 27.

Probudilo mne šeptání a vůně jídla linoucí se po celé místnosti. Unaveně jsem pootevřel oči a hned je zase zavřel, když mě do nich udeřilo světlo slunečních paprsků. Zamračil jsem se a nespokojeně mlaskl. Přetáhl jsem si peřinu přes hlavu a snažil se znova usnout.

,,Ale notak! Jeonggukie!! ~" Zasmál se Taehyung a začal za peřinu tahat, čímž mi jí později strhl a způsobil mi tak husí kůži, když mne ovanul studený vánek. Schoulil jsem se do klubíčka a naštvaně zamručel. Chtěl jsem jen dál spát.

Všechno utichlo a tak jsem se spokojeně oddával spánku, když v tu chvíli mě někdo, přesněji Taehyung, začal lechtat. Vykulil jsem oči a překvapeně vypískl. Bezmyšlenkovitě jsem se začal smát jako praštěný. Kroutil jsem se pod ním a snažil se ho od sebe odstrčit, ale k mé smůle byl silnější. Z očí mi tekly slzy a jen stěží jsem mohl dýchat.

,,T-Tae...! Dos-st! Přestaň!!" Křičel jsem mezi smíchem a stále se snažil vyprostit. ,,Když tě nechám, vstaneš a nasnídáš se!" Řekl svou podmínku Taehyung a já rychle přikývl.

Propustil mě a já si oddechl. Uvolněně jsem ležel na posteli a stíral si slzy. Když jsem se jakž takž uklidnil, hodil jsem po něm nenávistný pohled. ,,Nemám tě rád..." Zamumlal jsem si spíš pro sebe a posadil se.

,,Neříkej něco, co není pravda.. Přímo z tebe září ta tichá upřímnost, která jasně říká, že mě nehorázně moc zbožňuješ." Zasmál se a v nevinném gestu na mne mrkl.

Protočil jsem očima a naposledy si je promnul. Sedl jsem si do tureckého sedu a pár chvil jen zíral před sebe, přičemž v mém mozku vířilo spousty mlhavě vzdálených myšlenek.

,,Tak co. Půjdeš už...? Já jen, že mám jen půl hodiny a pak tě opustím na několik hodin." Pozvedl v otázce obočí a čekal, až se zvednu. Pokýval jsem hlavou a zvedl se. Doběhl jsem si do pokoje, kde jsem se převlékl do nějakého jeho oblečení, které mi tu ještě zůstalo, a u zrcadla nějakým způsobem zkrotil kštici mých růžovočervených vlasů. Snad i ptačí hnízdo bylo lépe uspořádané než můj předešlý ,účes'.

Sešel jsem schody dolů a usedl k židli, jakmile jsem vkročil do kuchyně. Přede mnou už ležel talíř s lívanci. Samotné těsto vypadalo už jen z pohledu měkce. Kolem menší ,věžičky' se vyjímaly velké bobule - borůvky, které se nacházeli mimo jiné i na samotném jejím vrchu. Namísto javorového sirupu se na všech lívancích povaloval zlatavý med.

Byl jsem rád, že jsem nad tím neslintal. Vypadalo to úžasně, a aniž bych na něco čekal, popadl jsem malou vidličku, která do této chvíle spočívala na stole, a ládoval se tou pochutinou.

Musel jsem vždy blaženě přivřít oči, když se mi v ústech rozplynula ta sladká chuť. Periferně jsem mohl vidět i Taehyunga, který se opíral o kuchyňskou linku a s úšklebem mě pozoroval.

Všechno jsem to do sebe nacpal ani ne za deset minut, div jsem nevylizoval i ten talíř. Spokojeně jsem se poté opřel do židle a chvíli jsme byli v tichosti.

,,Dokážeš si uvařit nebo ti mám něco raději přinést?" Promluvil jako první Taehyung a já k němu zvedl hlavu. ,,No... Asi by bylo lepší mi něco přinést...  Neudržel bych tvou kuchyň uklizenou a čistou..."

Taehyung se zasmál a pokroutil nad tím hlavou. ,,By sis to holt uklidil." Zakřenil se a odstrčil se od linky. Když šel kolem mě, schválně mi pocuchal vlasy a s nevinným úsměvem odešel rychle pryč.

Nespokojeně jsem mlaskl a vystřelil za ním. Před chvílí jsem si je přeci upravil!

~~~

Ležení v posteli a pozorování čistě bílého stropu. Tak by se dalo popsat mé čekání na to, až do domu opět přijde Taehyung z práce. Nenašel jsem si nic, co by mě bavilo. V televizi nic není, v pokoji také nemám nic moc zábavného a tak mi zbylo jen toto.

Pobrukuji si nějaké písničky a snažím se přetrpět několikahodinové ticho a samotu, z čehož tu ležím už minimálně tři hodiny.

Povaluji se zde, a když mi něco přijde na mysl, rozvádím své myšlenky do složitých svazců. Z této činnosti mě však vyruší cvaknutí zámku u vchodových dveří. S domněním, že konečně přišel Taehyung, jsem se rychle zvedl z postele a běžel dolů.

Ten, kdo mě tam ale čekal, nebyl ani zdaleka podobný Taemu.

,,Ahoj Jeonggukie... ~" Rozlehl se malou chodbičkou ten jeho odporný hlas a já snad přestal dýchat.

_______________________________________

Dobré ráno! ^•^ Vím, že jsem tuto kapitolu slibovala na včerejší den, ale domů jsem se dostala až večer a byla jsem celkem unavená. Snad to pochopíte.. ^^

Dnes, pokud mi to vyjde, bych mohla vydat ještě jednu, dvě kapitoly..!
(人 •͈ᴗ•͈)