Alecova volba || Elliina Volba

First chapter

Alecova volba

Ellie

Jsem na dně, nevím, co mám dělat. Jak teď můžu říct, že jsem s Alecem nic neměla? Bože, bylo to jen jednou! A co na to řeknou Fred s Tomem... Fred asi nic, ale Tom? Před půl rokem mu zadrželi tátu a teď tohle. Co se děje?

Je to prosté, čekám dítě s Alecem. Nesuďte mě, nejsem takový typ, co by se s někým vyspal jen tak. Každopádně toho lituju a hned, jak se naskytne možnost, okamžitě půjdu na potrat. Ale stejně si myslím, že by to Alec nejspíš měl vědět, proto jsem se rozhodla, mu zavolat.

„Co?" vyštěkl Alec, když zvedl telefon.

„Říká se dobrý den, ale to nic. Musíme se sejít." Snažila jsem se zůstat klidná.

„ Je to nutné Millerová?" Odpověděl otráveným tónem.

„Ano, prosím." Snažila jsem se neznít tak na dně, jako jsem opravdu byla.

„Tak ve tři u mě." Svolil nakonec Alec a já jsem mu poděkovala

Vzala jsem si svou oranžovou bundu a vyrazila jsem. Cestou jsem měla pochybnosti, zda mu to vůbec říkat, bála jsem se jeho reakce, ale nakonec jsem dorazila k jeho domečku a musela jsem s tou zprávou ven. Přesně ve tři jsem zaklepala na dveře Alecovy malé chatky.

,,Je otevřeno Millerová." Zabručel Alec a já jsem otevřela prosklené dveře.

„Jdu udělat čaj." Rozhodl Alec a já jsem si sedla do křesla. Na jeho stole leželo velké množství dopisů a jedním z nich bylo i pozvání na operaci.

„Vy jdete na tu operaci?" Zeptala jsem se s malým úsměvem.

„To vás nemusí zajímat Millerová, radši řekněte, proč jste se potřebovala sejít." Odvětil Alec tím svým nepříjemným tónem a úsměv na rtech mi zamrzl. Vzala jsem šálek čaje a napila jsem se. Alec si vzal své dva prášky a zapil je.

„Prosím, slibte mi, že na mě nevyjedete." Odložila jsem šálek na stolek a pohodlně jsem se usadila.

„To se ještě uvidí Millerová, tak spusťte." Řekl Alec a v tu chvíli jsem věděla, že jsem mu to asi neměla vůbec říkat.

„Jsem těhotná." Zašeptala jsem s provinilým pohledem.

,,Gratuluju Millerová. Váš manžel..." zarazil se Alec v půlce věty

„Je vrah a před půl rokem jste ho zatknul." Dokončím větu za něj a podívám se mu do očí.

„Takže to musí být..." Na tváři se mu objeví opravdu zděšený výraz. „Moje?"

„Ano, je to vaše, ale já půjdu na potrat." Odpověděla jsem a dala jsem si nohu přes nohu.

„Millerová, tak jsem to nemyslel. Ale lidé se začnou vyptávat." Řekl Alec po chvilce a poté následovala docela dlouhá chvíle mlčení. Koukali jsme na sebe a oba jsme měli provinilý výraz, jako dvě děti, které doma snědly všechny sladkosti a jejich rodiče na to přišli. „Nedělejte to. Prosím." Zašeptá po chvíli a je vidět, že nemá daleko od pláče.

„Co prosím?" Nechápavě na něj pohlédnu a požaduji vysvětlení. „Nezabíjejte ho... Klidně se o něj postarám." Alecovi po tváři steče slza a já úplně nevím, co si o tomto všem mám myslet. Myslela jsem, že je tvrďák, nic ho nerozhodí.

„Já jsem se už rozhodla. Jste fajn chlap, ale toto by na mě bylo opravdu moc." Podívám se na něj a zvednu se na nohy, abych ho mohla konejšivě pohladit po rameni, on mě však vyžene. „Tak běžte." Uhne mému pohlazení a jde mi otevřít dveře.