Alecova volba || Elliina Volba

Second Chapter

Neměla jsem to  dělat, což se ale ukázalo až po delší chvíli. Zatím tedy nepředbíhejme a pojďme hezky popořádku.

Byla jsem na porodním sále, tváře jsem měla rudé jako čerstvá rajčata, a to jsem ještě nezačala ani tlačit. Bylo mi hrozné horko a byla jsem zpocená jako myš. Přála jsem si, abych si tento okamžik mohla pořádně užít, jak by tomu u narození dítěte mělo být, ale místo toho mi bylo mizerně a myslela jsem si, že umřu. Sužovaly mě velké bolesti a navíc zodpovědnost, že svým chováním ovlivňuji něčí život. Musím se rozhodovat nad každým jídlem nebo lékem proti bolesti, protože to dostane i miminko a já chci pro svou malou holčičku jen a jen to nejlepší.

„Vypadá to, že předčasný porod miminku nějak vadit nebude, i tak je to obřík," lékařka na mě mrkne a usměje se. Skvěle, takže ani tohle mi má holčička neulehčí. Škoda. Jen si povzdechnu a s výdechem dám nohy opět od sebe, aby mě lékaři mohli zkontrolovat. „Jste téměř otevřená, už jen pár minut," Addison se usměje. Alec mi stiskne ruku a postaví se tak, abych na něj dobře viděla.

„Tohle zvládneme, Millerová. Tohle miminko bude úžasné... Musí být... Už proto, že má za matku tebe, Ellie. Bude skvělé. Musíš jen párkrát zatlačit a budeš ho mít u sebe, lásko. Máš na to, zvládneš to," políbí mne na tvář a usměje se. Já si jen promnu rozbolavělé bříško a čekám na další kontrakci. Za chvíli přijde a já se snažím správně dýchat, ale dech mi nestačí, což mě trochu děsí, ale lékařka Addison mě hned utěší.

„Klid, Ellie, ničeho se nebojte, vše máme pod kontrolou, stačí říct a my vám dáme kyslíkovou masku, jste v bezpečí," usměje se a podívá se mi do očí. Ach kdyby v tu chvíli věděla, jak strašně moc se mýlila. Jeden omyl. Omyl, který měl velké následky. Ale to zase předbíháme. Popojedeme.

Po čtvrt hodině jsem byla konečně připravena zatlačit, tedy přesněji řečeno, lékaři řekli, že jsem připravena, já jsem se tak tedy rozhodně necítila. Ale všichni okolo mi dávali odvahu. Všichni říkali, že se nemám bát, vždyť to zvládlo už tolik žen. Ano, já vím, taky už to mám za sebou, dokonce dvakrát, ale zrovna dnes z toho nemám úplně dobrý pocit, skoro jako kdybych to radši měla odložit na někdy jindy, protože se něco blíží. Něco, co mi osud vymyslel, a s čím už nemůžu bojovat, prostě se to blíží a já se na to můžu jedině připravit, ale ani to mi nezajistí bezpečí.

„Dobře, Ellie, hezky si počkejte na kontrakci a potom ze všech sil zatlačte. Nevadí, když to nebude hned při první, máme čas, jen se narovnejte," opět mi věnuje jeden z jejích úsměvů. Přikývnu, jakože jsem rozuměla a párkrát polknu. Je to tady, Ellie. Ta chvíle, na kterou jsi čekala osm měsíců. Máš ji tu a musíš si ji prožít, aby přišly lepší časy. Časy s malým miminkem a...

„Au!" z přemýšlení mě vytrhne prudká bolest, kvůli které se téměř schoulím do klubíčka. Addison si toho, ale brzo všimne a nohy mi chytí.

„Klid, zkuste zatlačit," dá my nohy od sebe a zažene mě do kouta. Teď už musím. Dobrá, tedy. Pořádně se nadechnu, zadržím dech a vší silou zatlačím. Bolí to jako čert. Drtím Alecovu ruku, ale jemu to nevadí, jen se stále povzbudivě usmívá a občas mi do ucha zašeptá nějaká slova lásky. „Jde vám to krásně, slečno Millerová, váš snoubenec na vás může být hrdý," Addison na Aleca mrkne a přehodí si svou zrzavou hřívu dozadu, aby si vlasy něčím nezašpinila.

Počkám na další kontrakci a opět pořádně zatlačím, tentokrát to však mé tělo moc dlouho nevydrží a musím se uvolnit, protože z nedostatku vzduchu chytám křeče. „To nevadí, Ellie, odpočiňte si a zkusíme to znova," Addison mi položí ruku na bříško. Necítím se dobře, vím, že se něco blíží a už není úniku. Rozbrečím se, ale nikdo to nechápe, všichni myslí, že je to z bolesti, ale to není pravda. Mám strach, jsem vyděšená, protože se nemůžu nadechnout a motá se mi hlava. Cítím jak moje jinak silné srdce pomalu, ale jistě slábne. Lékaři to však přisuzují pouze tomu, že jsem přestala tlačit, nenapadne je, že umírám.

Vždycky jsem si představovala, jaké to je, když člověk umírá, a tady to mám. Nezmůžu se na nic, jen ležím a cítím, jak se mé tělo pomalu vzdává. Píchá mě u srdce, když se zastavuje. Stále držím Alecovu ruku, svírám ji, dokud toho jsem schopna. Kouká mi do očí a je vidět, že se mu něco nezdá. Chce na to upozornit lékařku, když v tom začnu povolovat stisk ruky, protože už nemám sílu. Oči se mi zavírají, tak všechen zbytek energie věnuji hlasivkám, aby se mohly rozloučit.
S bolestí u srdce a s posledním dechem se otočím na Aleca a zavřu oči. „Sbohem," zasípám a vzdám se úplně. Slyším, jak jeden s přístrojů přestane pípat po určitých intervalech a ozve se pouze jednou dlouhé nepřerušené pípnutí. Zvuk smrti.