Alecova volba || Elliina Volba

Eighteenth Chapter

Eighteenth Chapter

Spím a Joe je zpět. Stojí vedle mě a drží mne kolem pasu. Zamilovaně na mne kouká a usmívá se. Snažím se vytrhnout z jeho sevření, ale nejde to, je to, jako kdybych byla paralyzovaná a nemohla rozhodovat, co mé tělo udělá. „Alecu! Pomoz mi!" Snažím se křičet, ale ani to se mi nedaří.

Najednou mým tělem projede ostrá bolest, vyděšeně se rozhlédnu, Joe mě stále drží a směje se. Podívám se na jeho ruku, která stále spočívá na mém boku, ale něco je špatně, z rány na břiše mi vytéká červená tekutina. Krev. Joe mě probodl.

S jekotem se probudím a je vidět, že jsem probudila i Aleca, který nyní sedí vedle mě a drží mne za ruku. „Ellie?" pohladí mne po tváři. Vrhnu se mu kolem krku a začnu tiše plakat. Alec to očividně nečeká, takže docela nahlas hekne, ale drží. Začne mne hladit po zádech a šeptat něco o tom, že už bude všechno v pořádku. Nebude. Už nikdy.

„On... On mě probodl..." Vzlykám. „Neboj, to bylo jen ve snu. Šššš... Neplakej." Přivře své tmavé oči a dá mi polibek za ucho. Odtáhnu se od něj a jen ho chytím za ramena a navzájem si koukáme do oči. „Díky..." Prolomím ticho a jednou rukou mu prohrábnu vlasy. Alec se nechá a ustaraně na mne kouká. „Nechceš se mi... s něčím svěřit? Vím, že k psycholožce jsi chodila a moc ti to nepomohlo, tak třeba já bych...mohl..." kouká mi do očí a všimnu si, že si malinko skousl ret. „Mám strach z Joea... Opravdu velký strach." Otřu si slzy, i když je to k ničemu, když mi hned po tváři stékají další. „Ell..." Obejme mě a opatrně si mě vezme do náruče. „Neboj se... Dokud jsi se mnou, jsi v naprostém pořádku. Nikdo, a už vůbec ne Joe, ti neublíží." Dá mi pusu a chvíli mě drží v náruči, než se uklidním.
„A vůbec, co Alec junior?" Podívá se na mne a na jeho tváři je vidět náznak úsměvu. „Ále, jde to." Kývnu a podívám se na maličkou bouli na mém břiše. „Trochu se bojím, jak to bude pokračovat dál, protože naposledy, tedy, když jsem čekala Freddyho, bylo to peklo..." Povzdechnu si. „To mě mrzí, Ellie..." Pohladí mne po vlasech a povzdechne si. „Pojď spát, snad už křičet nebudu." Zašeptám a přivřu oči. Alec tedy zhasne lampičku a lehne si. „Dobrou noc, Millero- teda Ellie..." Kývnu a zavřu oči.

Ještě pěknou chvilku se převaluji na své půlce postele, ale nakonec naštěstí usnu a spím až do rána. Ráno je Alec pryč. Prvně se docela leknu, ale potom mi dojde, že šel do práce, učí teď budoucí policisty.

Vstanu tedy z postele a trochu se protáhnu. Potom si obuji teplé pantofle a pomalu se ploužím k Fredovu pokoji. Dojdu k dřevěným dveřím jeho pokoje a tiše je otevřu. Když zjistím, že Freddy již nějakou chvilku nespí, vejdu do pokoje a vezmu ho do náruče. „Ahoj." Usměji se na něj a on mi úsměv jako vždy opětuje.

Společně se nasnídáme a já přemýšlím, co dnes budeme dělat. Trochu se bojím, jít ven, když vím, že tam venku někde číhá Joe a udělal by cokoliv, aby mi uškodil.

Ale nakonec se rozhodnu, jít s Freddym na chvíli na pláž, aby se také trochu nadýchal čerstvého vzduchu. Obleču ho, posadím do kočárku a vyjdeme před dům. Pečlivě zamknu oba zámky a rozhlédnu se, zda nás nikdo nepozoruje. Když nikoho nezahlédnu, trochu si oddechnu, ale uvnitř se stále docela bojím, protože vím, že Joe opravdu nežertoval, když říkal, že se ještě uvidíme.

Na pláži je dnes prázdno jako nikdy jindy. Možná proto, že na obloze se honí černá oblaka a vypadá to na déšť. Vytáhnu z tašky velkou pruhovanou deku a posadím se na ni. Vzhledem k tomu, že Fred po cestě usnul, nenamáhám se s vytažením jeho hraček. Vezmu si knížku, kterou mám rozečtenou, a začnu si číst.

Po chvilce začne opravdu pršet, takže musím deku sbalit a vydat se zpět domů. Ani mi to moc nevadí, protože stejně musím uvařit oběd. Vezmu kočárek a jedeme domů. U domu se na chvíli zastavím, protože mám pocit, jako kdyby mne někdo sledoval. Rozhlédnu se, ale nikoho nevidím. To mě ale neuspokojí, proto stále koukám okolo a snažím se přijít na to, co ve mně tento divný pocit vyvolalo. Jsem paranoidní nebo mě někdo sleduje? Ano, to byla ta otázka, kterou jsem si v té chvíli pokládala. Podívala jsem se směrem ke keři, který rostl vedle mého domu. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna v něm by se mohl někdo schovat,ale nyní to bylo více než pravděpodobné.
Pomalými kroky jsem došla až ke dveřím, vytáhla jsem klíče a pepřový sprej, kdyby něco, znáte to.
Najdu správný klíč a strčím ho do zámku. Pomalu ho otočím a on tiše klapne. Dveře se otevřou a já vjedu kočárkem dovnitř.
Za sebou uslyším hluk, a tak se otočím, v tom mě něco udeří do hlavy a já spadnu. Je to nehoda nebo mi chce někdo ublížit?