Alecova volba || Elliina Volba

First Chapter

„Ell... Ellie, poslouchej mě!" Alec mnou zatřese, zatímco se svíjím v křeči, „Ellie, tohle zvládneš, za chvíli tu bude sanitka."

Bolest mi projížděla celým tělem a já jsem se snažila být silná, ačkoli mi bylo na umření. „Je... Je mi špatně," unikne mi tichý vzlyk.

Alec mi podstrčí lavór a pohladí mě po vlasech, „Řekni, co potřebuješ. Cokoliv." Bylo to romantické gesto, ale já jsem ho pohřbila tím, že jsem na něj reagovala pouze naplněním lavóru svou dnešní snídaní. Fuj.

Sanitka měla přijet za chvíli, ale mně to tedy připadalo jako věčnost. Zvracela jsem a svíjela jsem se bolestí. Alec mi chtěl pomoct, ale neměl moc jak, protože by nic nepomohlo. Ležela jsem na gauči, byla jsem zpocená jako myš a křičela jsem bolestí.

Po několika chvílích konečně přijela sanitka. Když jsem ležela na lůžku v sanitce, pocítila jsem neuvěřitelnou úlevu, že jsem alespoň v rukou odborníků. Jeden z ošetřovatelů mi zavedl kanylu, a když zjistil, že ho sleduji, věnoval mi úsměv.

„Postaráme se o vás, nebojte," řekl a já jsem to brala jako slib a opravdu jsem věřila, že to zvládne. Sanitka uháněla kupředu a mně bylo stále více a více špatně. Točila se mi hlava a dokázala jsem vnímat jen tu příšernou bolest.

„Mluvte na ni," řekl ošetřovatel Alecovi, který seděl na plastovém sedátku u stěny vozu. Alec vzal mou ruku do své a podíval se mi do oči. „Jsi to nedůležitější, co tu na světě mám, Ellie. Miluju tě. Miluju tebe a naše děti. Myslel jsem, že mě to nepřekvapí. Že ten porod zvládneš bez sebemenšího problému... Ale máš právo být tentokrát slabá. Nech si dát všechny prášky proti bolesti, protože nechci, aby ses zbytečně trápila. Nesnáším ten pohled na tebe, když tě něco bolí. Nedáš to najevo, ale vím, že trpíš... Ellinko..."

Nemá čas pokračovat, protože konečně dorazíme k nemocnici. Ošetřovatel mě spolu se saniťákem vyvezou ze sanitky a vezou mě ke vchodu do nemocnice. Alec tiskne mou ruku a kouká mi do očí. „Budu v pořádku, Alecu. Tohle musím zvládnout," zašeptám a za pomoci velkého úsilí na své tváři vykouzlím alespoň malinký úsměv. V tu chvíli mi konečně praskne voda a udělá na mých domácích teplácích teplý mokrý flek. Ošetřovatel zrychlí, u nemocnice stojí několik mladších lékařů, kteří čekají na povely.

„Ellie Millerová, předčasný porod, volejte doktorku Montgomeryovou. Rychle!" ošetřovatel jim heslovitě vysvětlí situaci a lékaři si mě převezmou. Vezou mě rovnou na sál. Já jen vyděšeně koukám kolem sebe, protože takhle jsem si to tedy opravdu nepředstavovala. Doufala jsem v klidný porod, ale nemůžu dostat vždy to, co chci.

Kontrakce zesílí a já vyjeknu bolestí. Alecovi se na tváři objeví několik vrásek. Je vyděšený, neví, co dělat. A co je horší? Nevím to pořádně ani já.

Lékaři mě konečně dostanou na sál a Alec mi pomůže s oblečením. Pomalu mi svlékne vše, co jsem na sobě měla, a odhalí mé nahé opuchlé tělo. Na břiše mám miliony strií, nechtěných přistěhovalců. Jen si tiše povzdechnu a opatrně se posadím. Všechno mě bolí. Všechno od hlavy až ke konečkům prstů mi pulzuje silnou bolestí a nejsem si jistá, že to ještě dlouho vydržím. Okamžitě kývnu na epidurál a jeden z mladších lékařů mi do zad zručně napíchne hadičku. Alespoň trochu se uvolním a opřu se. Celá tato situace je mi značně nepříjemná, už proto, že v rohu stojí několik stážistů a sledují mé přirození. Přivřu oči a mžourám do světla nade mnou.

Za chvíli konečně přijde lékařka. Elegantně pohodí rudými vlasy a upraví si plášť. Má velmi vysokou postavu a je krásně hubená, typovala bych jí tak něco přes třicet. „Dobrý den, jsem Addison Montgomery, specialistka na gynekologii a neonatologii," krásně se usměje a jeden ze stážistů jí pomůže navléct rukavice.

„Tak se na vás podíváme," usměje se a nasadí si brýle. Zavřu oči a zavrtím se. „Ještě chvíli musíme počkat, manžel vám zatím může namasírovat záda," mrkne na Aleca a usměje se.

Alec si chvíli tře ruce o sebe, aby je trochu zahřál, a potom mi jimi začne mnout záda. Je to víc než příjemné. Uvolním se a soustředím se na pravidelné dýchání. Lékařka Addison mě pozoruje a vřele se usmívá. „Ano, tak je to správně... Máte už nějaké děti?" podívá se na mě a na Aleca.

„Mám dvě děti z předchozího manželství," přikývnu a promnu si bříško, kontrakce opět přichází, zaječím bolestí a chytím se za bříško. „Může mě to roztrhat?" vzlyknu bolestí a chytím Aleca za ruku, ten mě po ní pohladí a povzbudivě se usměje.

„Budete v pořádku, slibuji," Addison mě pohladí po obnaženém lýtku a opět se usměje. Kéž by takové byly všechny gynekoložky, zatím jsem totiž narazila vždy jen na protivné nebo nesympatické dámy, kdežto tato je opravdu jiná liga. Vezmu její slib jako opravdový příslib bezpečí, nevím však, jestli jsem neudělala špatně.