Alecova volba || Elliina Volba

Seventh Chapter

SEVENTH CHAPTER

,,Dobrý den.“ Řekla jsem

„Můžeme si tykat? Já jsem Tess.“

„Dobře, Ellie.“

„Neštve tě, jak ti pořád Alec říká Millerová?“ zeptala se Tess

„Už jsem si zvykla. Říká mi tak od začátku. Ale občas mi řekne i Ellie. Já mu taky říkám Hardy.“

„Občas se chová jako idiot, že?“ zeptala se

„Lépe bych to neřekla.“

„Ale je to fajn chlap.“ Řekla Tess trochu smutně.

„Jo, ale občas je na zabití.“

„Zapomněla jsem ti pogratulovat.“

„Co?“

„K miminku. Alec to říkal Daisy a zaslechla jsem to.“ Řekla Tess

„A jak se má Daisy?“

„Myslím, že dobře. Jsem ráda, že má s Alecem tak dobrej vztah. A těší se na svého nevlastního sourozence.“ Řekla Tess a já jsem se usmála

„To je dobře.“ Řekla jsem

„A vy máte nějaké děti?“ zeptala se Tess

„Ano. Třináctiletého Toma a dvouletého Freda.“ Řekla jsem

„Tak to je fajn.“ Řekla Tess a prohrábla si své husté vlasy.

„Většinou jsou hodní.“ Řekla jsem

„A kdy se vám to má narodit?“ zeptala se Tess

„Za půl roku.“ Řekla jsem.

„Jsem ráda, že jsi s Alecem zrovna ty. Alec potřebuje lásku a nikdo mu jí nedá víc než ty. Někdy si říkám, jestli pro něj nejsi až moc dobrá.“ Řekla Tess

„Snažím se. Vím, že to nemá lehké.“ Řekla jsem a v tu chvíli přišel lékař.

„Můžete jít k němu, ale spí.“ Řekl on a my jsme se vydaly k Alecovu pokoji.

Alec ležel na lůžku se zavřenýma očima a jeho nazrzlé vlasy mu lezly do očí. Na sobě měl nemocniční košili. Bylo mi ho tam trochu líto.

Odhrnula jsem mu vlasy z čela a usmála jsem se.

„Šípková Růženka.“ Řekla jsem

„Ať si odpočine.“ Řekla Tess a každá jsme si sedla na jednu židli u postele. Jemně jsem ho pohladila po paži. Pootevřel oči a podíval se na mě.

„Já jsem naživu. Přežil jsem to.“ Řekl Alec a usmál se.

„Gratuluji.“ Řekla jsem a úsměv jsem mu oplatila

„Já jsem svou část slibu splnil, Millerová.“ Řekl Hardy

„Dobře. Já svou taky splním.“ Řekla jsem

„Já musím jet za Daisy. Ellie postarej se o něj, on by to sám nedokázal.“ Řekla Tess a zasmála se

„Ahoj.“ Řekli jsme s Hardym společně.

Když Tess odešla, tak v pokoji bylo neuvěřitelné ticho. Koukali jsme na sebe.

„Trochu zvláštní. Před tou událostí jsem vás brala prostě jen jako bývalého šéfa, ale teď se na vás dívám jinýma očima a líbí se mi to.“ Řekla jsem

„To je dobře. Vy jste se mi líbila téměř od začátku.“ Řekl Hardy a já jsem se začala červenat.

„Nevím, co říct.“ Řekla jsem a usmála jsem se

„Millerová, jste roztomilá, když se stydíte.“ Řekl Hardy a oba jsme se začali smát

ALEC

Chtěl jsem Millerovou obejmout, ale jakmile jsem zvednul levou ruku, mým tělem projela ostrá bolest.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Millerová

„Ano, jen jsem na to zapomněl.“ Řekl jsem

„Vy jste opravdu idiot.“ Řekla Millerová. A od té doby mám toto oslovení moc rád, protože mi tak řekla ona.

„Od vás to beru jako lichotku.“ Řekl jsem

„Něco tu pro vás mám. Vzpomínka na staré dobré časy.“ Řekla Millerová a na postel mi položila sáček s hrozny. Okamžitě jsem si vzpomněl.

„Co to je?“ zeptal jsem se

„Hroznové víno.“ Řekla Millerová

„Proč jste mi ho donesla?“ zeptal jsem se

„Doufala jsem, že se zadusíte peckami.“ Řekla ona a bylo to to nejhorší a zároveň to nejhezčí, co mi kdo kdy řekl.

„Tyhle jsou bez pecek.“ Řekl jsem

„Nebuďte si jistý.“ Řekla

„Myslím, že jste na mě naštvaná.“

„Málem jste mi zemřel v náručí.“ Řekla ona a já jsem si vzpomněl na událost, co se stala včera večer, když jsme honili podezřelého. Moje srdce přestalo fungovat a já jsem se svalil na studenou tvrdou zem. Millerová se snažila mi pomoct, ale v tuto chvíli mi mohli pomoct opravdu pouze lékaři.

„Ale ne.“ Řekl jsem a snažil jsem se znít co nejsilněji.

„Ano, řekli mi to.“ Řekla ona a tím pádem nemělo cenu pokračovat v debatě

Byl to ten den, co se Millerová dozvěděla o mé arytmii. A teď jsem tu znovu, ale tentokrát už nejsem na dně. Cítím se jako znovuzrozený. Mám všechno, co potřebuji. A chystám se začít život od začátku.

„Vezmete mě domů?“ zeptal jsem se a strčil jsem si jednu kuličku hroznového vína do pusy.

„Dobře, ale jen pod podmínkou, že pojedeme ke mně a že budete odpočívat.“ Řekla Millerová a já jsem přikývnul.

„Děkuji.“ Řekl jsem