Alecova volba || Elliina Volba

Twenty-sixth Chapter

Twenty-sixth Chapter

V noci nespím, ale to je celkem pochopitelné, když celý můj život visí na vlásku a navíc je mi hrozná zima. Balím se do deky, jak je jen možno, ale teplo stále nepřichází. Je mi mizerně, ale musím noc přetrpět, abych ráno mohla bojovat za svou svobodu. Doufám, že dostanu dobrou obhájkyni.

Nevím kolik je přesně hodin, když konečně usnu, ale hádala bych tak pět, možná půl šesté. Je mi to ale k ničemu, protože o půl osmé mě zase vzbudí, abych se připravila na schůzku s obhájcem. Trochu si upravím účes a poté se posadím na postel. Po chvíli se zpoza zdí cely ozvou hlasy a hned potom také cvaknutí zámku. Těžké dveře cely se otevřou. „Slečno Millerová, máte tu obhájkyni."

Za dveřmi stojí mladá žena a já ji okamžitě poznám „Slečna Thompsonová?" z tónu mého hlasu lze slyšet zděšení. Ne! Vážně, co jsem komu udělala? Do háje! Proč zrovna ona? Já ji nesnáším a ona nesnáší mě.

„Těší mě, slečno Millerová. Pojďte, popovídáme si," ušklíbne se a nechá mě odvést do větší místnosti se stolkem a dvěma židlemi. Posadím se na jednu z nich. „Tak..." Otevře složku a začne si ji pročítat. Já si hodím nohu přes nohu a koukám, co zde má napsáno. Sice je to vzhůru nohama, ale dá se to přečíst.

„Víte co? Já bych přiznala vinu. Posedíte si tak... dva roky ve vězení a bude to," pokrčí rameny, jako by dva roky ve vězení byly bůhvíjaká maličkost. Vyvalím oči a nemám slov, „Děláte si legraci?" vypěním. Abby pokrčí rameny, „Stejně nemáte šanci, vyhrát proces." „Víte co? Já to zkusím, stojí mi to za to. Nechci tvrdnout ve vězení kvůli něčemu, za co nemůžu," povzdechnu si a koukám slečně Abby Thompsonové do očí. „Nemáte důkaz, že vás unesli. Soudní proces vám nepomůže," pokrčí rameny a znova si pročte složku. „Víte, madam, kdyby nebylo vás, tohle celé se ani nemuselo stát," vyvalím na ni pravdu. Abby párkrát zamrká a skousne si ret „Dobře, jak chcete."

S vítězným úsměvem se posléze vrátím do cely, kde se posadím a přemýšlím, jak se asi daří Alecovi a dětem.

Alec

„Vstávat! Máš dole snídani," otevřu okno v Tomově pokoji, aby do něj mohl čerstvý zimní vzduch. Tom je schovaný pod peřinou, „Tome?" opatrně peřinu zvednu. Pod ní leží Tom s červenou tváří od pláče, v očích má slzy. Povzdechnu si a beze slova ho obejmu. Ani moc neodporuje, „Mám strach o mámu," zašeptá a tiše vzlykne. „Já vím, já také..." odpovím a mám co dělat, abych se také nerozbrečel, „Ale ona to zvládne, Tome. Musí to zvládnout," tisknu ho k sobě a snažím se zadržet ty slzy, co se mi hrnou do očí. „Jsem rád, že Fred nechápe, co se děje," zašeptá Tom a já jen přikývnu. Fred je tu ten, co nás tu každý den rozveseluje svým roztomilým žvatláním. „Tati?" zeptá se po chvíli. „Ano?" pohladím ho po zádech. „Tohle jsem našel dnes brzy ráno ve schránce," vytáhne zpod peřiny bílou obálku, která je již otevřená. Opatrně pustím Toma a obálku vezmu do ruky. Uvnitř je složený dopis, chvíli mě nenapadá, co je to zač, ale potom mi to se zděšením dojde. V rychlosti dopis rozložím, „Kur*a," ujede mi a skousnu si ret, „Promiň..." „Hele, tati, pokud si myslíš, že to slovo neznám..." musí se trochu zasmát. „Já vím, já vím..."kývnu a pustím se do čtení dopisu. Ellie je v háji. Opravdu. Zítra jde k soudu, což znamená, že její případ uzavřeli a jedinou nadějí je pouze soudní proces. Už zase. Jako by nestačilo, že jeden takový proces před půl rokem zničil celou komunitu městečka.

Chvíli do toho dopisu zírám a stále tomu nemohu uvěřit. To Ellie nikdo nevěří? Vždyť já bych jí s tím jejím zdrceným výrazem uvěřil naprosto všechno. Musím ji vidět. Teď hned. „Tome?" pohladím ho po tváři, „Já za ní zajdu, ano?" Tom jen přikývne, „Pozdravuj ji... prosím. Řekni jí... řekni jí, jak mi hrozně chybí," otře si slzy. „Řeknu, neboj se." Zvednu se z jeho postele a jdu ke dveřím, „Postarej se o Freda," s těmito slovy opustím pokoj a jedu na stanici.

Ellie

Protože mi už pomalu dřevění nohy, procházím se po cele a snažím se přijít na způsob, jak zajistit, že mě u soudu shledají nevinnou. Nenapadá mě nic a já začínám pomalu panikařit.

Před polednem se u mě zastaví Alec. Má oči plné slz a vůbec vypadá dost zničeně. „Ellie, zlato..." tiše vzlykne, „Zvládneš to, že jo? Prosím..." Drásá mi to srdce, protože nic takového slíbit nemůžu. A navíc mám sama obavy, že to psychicky nezvládnu, protože celý proces trvá velmi dlouho a je náročný.

„Nemůžu ti to slíbit, Alecu. Ráda bych, ale opravdu nemůžu," po tváři mi steče slza a pohladím si bříško. „Co naše malá?" Alec mě s pláčem sleduje. Upřímně, jsem ráda, že ještě žije, po tom všem stresu a pobytu v nepříznivých podmínkách. „Já... Alecu. Chci jen, abys věděl, že..." odmlčím se a snažím se nalézt ta správná slova, „Víš, je možnost, že to nepřežije. Proces a vše okolo něj je... je to náročný..." láme mi srdce, mu tohle říkat, ale musí to vědět. „Já vím... Ale pořád doufám, že to obě zvládnete a co nejdříve vás budu mít zpátky doma," sleduje mě skrz okénko a stále mu z očí tečou vodopády slz.

Po jeho návštěvě je mi ještě hůř, než předtím. Nerada vidím někoho, kdo kvůli mně roní tolik slz. A když si vzpomenu na svoje dva kluky doma... stýská se mi... ale tak moc, že mi to láme srdce na milion malých kousíčků. Zítra jdu před soud a já se necítím připravená, po pravdě, trochu mě to děsí. Abych to upřesnila, trochu hodně mě to děsí.

Brzy ráno mě převezou do budovy soudu hrabství Wessex. Cítím se hrozně vinna, i když vím, že celá tato situace moje vina není. Několik policistů mě odvede do budovy, kde už jen čekám na předvolání na lavici obžalovaných. Chvíli tam sedím a přemýšlím, někdo mi donese sklenku vody, kterou okamžitě vypiju, protože mám sucho v krku.

Za chvíli uslyším své jméno a přesunu se tedy na lavici obžalovaných. Ucítím na sobě pohledy všech v místnosti. Alec s oběma kluky sedí naproti. Na Alecovi je vidět, že je pěkně nervózní, ale když zjistí, že ho pozoruji, snaží se nervozitu skrýt.

Soudce se postaví a spustí: „Jste Ellie Millerová?" Kvůli respektu z něj radši rychle odpovím: „Ano." „Jste obviněna, že dne 29. října jste podstoupila interrupci, a to ve 29. týdnu těhotenství, tudíž již více než měsíc po povolené lhůtě. Navíc jste ani nenavštívila zdravotnické zařízení, a potrat jste si tedy vyvolala nelegálně. Cítíte se vinná, nebo nevinná?" soudce mě pozoruje a já si jen pohladím bříško a podívám se Alecovi přímo do tmavých očí.

f